Radeji Zesilet V Divocine PDF

Prodáno 14.03.2018 na www.Kosmas.cz zákazníkovi kaligraf@centrum.
cz, číslo objednávky 9361493, UID: ca362e2e-0525-46f2-898f-1bd054bfa3e3

1
Prodáno 14.03.2018 na www.Kosmas.cz zákazníkovi kaligraf@centrum.cz

2
Prodáno 14.03.2018 na www.Kosmas.cz zákazníkovi kaligraf@centrum.cz, číslo objednávky 9361493, UID: ca362e2e-0525-46f2-898f-1bd054bfa3e3
3
4

5
6
Aleš Palán / Jan Šibík
Raději zešílet v divočině
Setkání s šumavskými samotáři
PROSTOR
8
9
119 237
10 295 323
173 23
83 201
Raději zešílet
v divočině
11
PROSTOR | Praha | 2018
© Aleš Palán, 2018
© PROSTOR, 2018
Fotografie © Jan Šibík, 2018
ISBN 978-80-7260-378-7
12
Úvodem
Ze světa lesních chýší a maringotek
Poustevník, člověk žijící dlouhodobě mimo společnost, progra-

mový samotář. Ještě nedávno jsem něco takového pokládal za
romantický mýtus, záležitost dávno minulou. Na Šumavě jsem
ale takové lidi potkal. Poustevníci mezi námi stále žijí. Vlastně
ne mezi námi, spíš mimo nás. O setkáních s nimi je tato kniha.
Někteří si postavili v lese chýši, jiní žijí v maringotce, případ-
ně ve starých usedlostech – někdy udržovaných, většinou ne.
K některým se dá dojet po polní cestě autem, k dalším se musí
lesem přes hodinu pěšky. Do obchodu to mají všichni mnoho
kilometrů. Žijí v přírodě, okolí o nich moc neví, nemají důvod
se ukazovat. Ačkoliv mívají návštěvy, jsou sami – nepočítáme-
-li tedy zvířata a živly. Samotu si zvolili. Ano, pro mnohé to 13
byl útěk, ale copak my, civilizovaný lid, před civilizací, před ji-
nými lidmi a sami před sebou neutíkáme? Někdy do vyloženě
zhoubných vod.
Moje prvotní představa, že novodobí poustevníci, za kterými
jsem se vypravil, si jsou jaksi archetypálně podobní, vzala rychle
za své. Jsou rozdílní, tak jako jsou rozdílní lidé žijící v jednom
paneláku. Jen je ta rozdílnost lidí z lesa při pohledu z panelové-
ho domu někdy těžko vidět. Platí to ovšem i opačně.
Novodobí samotáři mají rozdílné důvody, proč na samoty ode-
šli. Někteří nemohli ve společnosti obstát, ale jiní v ní byli na-
opak velmi úspěšní. Část z nich nalezla v lesích klid, další si své
démony vzali s sebou. Někteří jsou velice otevření, druzí spíš
podezřívaví. Pár samotářů vůbec nemá úřední identitu. Něko-
lik z nich má důchod, další chodí na melouchy a na brigády, je-
den je dokonce zaměstnán na plný úvazek. O dalších vůbec ne-
vím, z čeho žijí.
Další rozdíly? Někteří samotáři vstávají, kdy chtějí, a usína-
jí, až se jim zachce. Jiní jsou v zápřahu celý den – to zejména
ti, kteří mají zvířata. Někteří uvěřili konspiračním teoriím a sní
o všeslovanské vzájemnosti, jiní jsou naopak jasně prozápadní
a prodemokratičtí. (Jeden můj respondent jel na podzim 2017
přes celou Šumavu do místa svého oficiálního bydliště, aby mo-
hl volit. Hlasoval pro jednu pravicovou stranu.)
Část samotářů jsou lidé vysloveně racionální (zejména obě zpo-
vídané ženy), jiní vyprávějí svůj život trochu jako mýtus. I ten
má svou výpovědní hodnotu, v některých situacích dokonce sděl-
nější, než jakou by byl výčet ověřených faktů. Způsob, jakým
v krajině pobývají, se dost možná mýtem brzy stane, pokud se
jím už nestal. Slyšel jsem o svých respondentech vyprávět ne-
skutečné zvěsti…
Co mají tedy společného – samozřejmě kromě potřeby samoty?
Kupodivu to není ani niterný vztah k přírodě. Minimálně jeden
můj respondent v přírodě sice žije, vnímá ji, ale jejím znalcem či
milovníkem určitě není, je to pro něj spíš prostor, kde ho nikdo
14 neruší. Tím rysem, společným pro všechny mé respondenty –
a dokonce i pro další šumavské samotáře, kteří nakonec v kni-
ze zachyceni nejsou – je důraz na duchovní rovinu jejich životů.
Všichni bez výjimky jsou věřící. Nejčastěji v individuálním pojetí
New Age, setkáme se i s katolíkem, „prokřesťanským pohanem“
či mužem, kterého fascinuje židovství. Že by osamění tyto stru-
ny v člověku probouzelo tak nějak automaticky? Že by k nám
Bůh hovořil, a my ho v ulicích a před monitory jen neslyšíme?
Ano, na Šumavě pobývají i někteří další samotáři, které čtenář
v knize nenajde. Jejím záměrem totiž není nějaká katalogizace
podivínů, ale ponor do tajuplného světa, který je nám vzdálený,
a přitom – teritoriálně – nadosah. Je to svět, který člověka po-
bývajícího mimo něj může silně provokovat, zneklidňovat či fas-
cinovat. Případně všechno najednou. Je to tak: poustevníci svým
životem útočí na samé základy našich existencí. Ustojíme jejich
mírumilovný atak? Obhájíme si, kde je podstata a co je mámení?
Někteří samotáři berou svůj život jako zjevenou pravdu, jako
jedinou smysluplnou odpověď na frustrace doby; ve svých očích
jsou tak trochu proroky. Druzí svou cestu nezobecňují, chápou,
že je platná pro ně samotné, a mají s ní dost starostí, než aby se
pokládali za praporečníky. Jsou pokorní a pochybují. Po dvou
letech strávených s nimi mohu prohlásit, že ti druzí jsou dál.
Při práci na knize jsem se setkal s několika odkazy na samotáře
žijící v jiných českých horách. Několik jich bydlí v Bílých Karpa-
tech, další někde v Podkrkonoší. Nakonec jsem se rozhodl setká-
vat se pouze s obyvateli Šumavy. Ne, tato kniha není speciálním
šumavským cestopisem, a pokud, tak nechtěně a druhotně. Je
ukázkou různých typů a způsobů samoty. A hledání jejího smy-
slu. Fakt, že mí respondenti žijí v nejrozsáhlejším českém poho-
ří, pouze přispívá určité literární koncentraci a nevyslovenému
dialogu mezi nimi. Ostatně: Šumava svou rozlehlostí, drsným
podnebím a poválečným zánikem mnoha osad poustevníkům
zřejmě nadmíru svědčí. Sám pocházím z Vysočiny – a nevím
o nikom, kdo by tam prožíval takto radikální odloučenost. Dost
možná by na to neměl klid.
Na Šumavě žijí svérázným životním stylem i celé rodiny. O Ml- 15
čochových natočila režisérka Eva Tomanová v roce 2014 doku-
ment Stále spolu. Jsou tu ale i další takové rodiny, některé ještě
mnohem radikálnější. O tom, jak daleko to mají do civilizace,
svědčí třeba už jen jména, která dávají svým dětem: Šiva, Amia,
Půlnoční bouře… Ano, opravdu se takhle jmenují. O tom, jaký
je jejich první střet s civilizací reprezentovaný školní docházkou
a spolužáky, kteří mají doma elektřinu a ústřední topení, bude
třeba některá moje další kniha. Tato je ale o samotě, a tu v ro-
dinách – alespoň v té deklarativní podobě – nevidíme.
Jediným vykročením z naznačeného konceptu je rozhovor
s bratry Klišíkovými. Tohle ovšem není klasická rodina. Dvoj-
čata František a Ondřej žijí v podstatě celý život spolu, po smrti
rodičů – rumunských Slováků, kteří dosídlovali pohraničí po vy-
hnaných Němcích – už jen ve dvou. Po přečtení příslušného tria
logu mi snad dá čtenář za pravdu, že i oni mezi samotáře patří.
Do knihy jsem naopak nezařadil příběhy dvojic či mladých
rodičů s dětmi, kteří odešli na Šumavu pěstovat ředkvičky, dý-
chat čerstvý vzduch a naslouchat pěnkavám. Takové vykročení
ze stereotypu mě velmi oslovuje, ba láká, není to ale model, kte-
rým bych se zabýval v této knize. Neklepal jsem ani na dveře šu-
mavských vdov a vdovců.
A ještě jedno síto jsem sám sobě nastavil: hovořil jsem jen
s lidmi, kteří mají s žitou samotou dlouhodobou zkušenost. De-
set let a více. Rekordmanem je v tomto směru Mirek Sedláček,
který pobývá ve svém příbytku s nějakými prodleními od šede-
sátých let.
Většina rozhovorů vznikala v roce 2017. Dialogy s Romanem
Szpukem (parafráze jednoho jeho výroku dala knize název), Já-
chymem Kaplanem a dvojčaty Klišíkovými o rok dříve. Svět les-
ních samot je překvapivě dynamický. Než byla kniha připravena
k publikování, situace některých mých respondentů se znatel-
ně změnila – a to nejen k dobrému. Rozhodl jsem se však tyto
změny nezaznamenávat. Rozhovor tak zachycuje situaci a naše
rozpoložení v období, kdy jsme rozhovor vedli.
16 Se svými respondenty jsem se scházel u nich doma. Někdy nám
pro povídání stačil jeden den, jindy jsme se scházeli opakovaně.
Rozhovory jsem nahrával, přepisy upravil a strukturoval, v pří-
padě potřeby se doptával. Všechny rozhovory byly autorizovány.
Na většinu míst pošťák netrefí a internet se tak vysoko do hor
nevyšplhá. Znamenalo to tedy jednotlivé rozhovory vytisknout,
papíry na místo dovézt – a přijet zase příště a nad text si spolu
sednout. Většina respondentů ale za svými slovy stála. Když už
se rozhodli trochu povyjít na světlo, nezasahovali do toho, co
jednou vyřkli. Výjimka potvrzuje pravidlo.
Co z toho budu mít? optal se mě jeden samotář, když jsem
ho opakovaně s nabídkou knižního rozhovoru na jeho pitoresk-
ní chalupě v horách navštívil. Ty sám nic, ale věřím, že z tvého
příběhu mohou mít něco čtenáři – a já ostatně taky, odpověděl
jsem mu. Nakonec jsme se s tímto mužem na dialogu nedomlu-
vili. I tak mu patří můj dík. Za to, že jsem si uvědomil, jak velký
krok je pro člověka žijícího mimo civilizaci hovořit na diktafon
a nechat se fotografovat. Jak velká je to odvaha.
Dva respondenti vystupují v knize pouze pod svými křestními
jmény, jeden odmítl ukázat na fotografiích svou tvář, u řady dal-
ších není podrobně zachyceno místo, kde pobývají. Druhotným
dopadem knihy o samotářích samozřejmě nemá být to, aby do-
tyční o svou samotu přišli. Pokud by však čtenáře některá osob-
nost nadmíru oslovila, chtěl by jí napsat či přispět na živobytí
(někomu by udělalo radost pár bas piv, jinému tisícovka, dalšímu
maringotka), nechť mi napíše na adresu ales.palan@gmail.com.
Účelem této publikace není sbírka na samotáře, ale dobročin-
nosti se meze nekladou.
Jak vypadali poustevníci minulosti? Skutečně jedli sušené ko-
bylky a pili mléko ochočené laně? Nebyl jsem při tom, ale sou-
dím, že mniši vedli mnohem reálnější život. Kromě modliteb
a askeze se doložitelně stýkali s církevními či řádovými před-
stavenými – v některých případech proto, že po nich požadovali
nějaké přilepšení. Pravda, setrvávali celé dny v mlčení, ale po-
kud do poustevny zavítal vnímavý poutník, pusa se jim rozjela.
Tak nějak asi vznikaly legendy. Kolem některých poustevníků se 17
v průběhu let utvořila skupina následovníků. Pod vlivem osob-
nosti sv. Prokopa například vznikl Sázavský klášter. I Šumava
má ostatně svého legendárního poustevníka sv. Vintíře.
Vintíř zemřel před bezmála tisícem let, roku 1045. Svatý Prokop
odešel do nebe v roce 1053. Samotářský mnich s koleny otlačený-
mi od modliteb je tedy záležitostí dávno vymizelou, chtělo by se
prohlásit. Ovšem pozor! Ani tento tradiční poustevnický model
u nás tak docela nevymřel. Jeden kapucín žil donedávna zcela
o samotě na Makové hoře. Místo mohu prozradit jedině proto, že
v současné době pobývá na modlitbách v jiné české poustevně…
Samota se pochopitelně netýká jen poustevníků. Nemusí při-
tom být tak velkým strašákem. Je to dost možná jeden z mála
vyzkoušených receptů, jak nebýt osamělý.
Já se při práci na této knize osamocen necítil. Měl jsem kolem
sebe skvělé pomocníky, bez nichž by kniha nevznikla, případně
v okleštěné formě. Mé poděkování patří Aleně Scheinostové, Da-
nielu Soukupovi a Robertu Hunešovi za zázemí při mých opa-
kovaných šumavských anabázích. Petru „Pošťákovi“ Matějkovi
a Richardu Kotáskovi děkuji za to, že mě doprovodili na místa,
kam nevedou značené cesty – díky nim jsem se nejenže neztratil,
ale mohl se potkat s dalšími samotáři. Děkuji také nakladateli
Aleši Ledererovi za to, že knize od počátku věřil, Janu Šibíkovi,
že několikrát od léta do zimy roku 2017 na Šumavu přijel s fo-
toaparátem, Alexandře Kocábkové za přepisy nahrávek a Haně
Davidové za soustředěnou redakční práci. Evě Kotalové děku-
ji za lásku.
Největší dík samozřejmě patří šumavským samotářům – mým
přátelům.
Aleš Palán
18
20
21
22
Někde v mlčení
musí být ta odpověď
Churáňov. Luxusní horské chaty, návštěvnický komfort, zástupy

turistů. Teprve na samém vrcholku hory, 1118 metrů nad mořem,
je klid. Od roku 1952 zde stojí meteorologická stanice. Pro Roma-
na Szpuka, který tu pracuje, dnes přízemní budova představuje
jediné jeho zázemí. Přesto se často vydá na noc do údolí Losenice.
Pod širákem tu spává už 18 let. Za celou dobu na tomto místě –
zhruba kilometr od návštěvnických resortů – nepotkal člověka.
Zde – i na jiných místech Šumavy – pořizoval camerou obscurou
černobílé snímky, které jsou použity v následujícím rozhovoru.
23
Psáváš si deník. Proč? To se toho kolem tebe tolik děje?
Kdysi jsem si psal deník každý den, hodně dlouho a obsáhle. Za-
pisoval jsem do něj i různé intimnosti, což ale zjistila moje žena
a jeden z nich mi vyhodila. Tak jsem s deníkem přestal a svoje
prožitky dával do básní. Postupně jsem začal zaznamenávat svoje
zážitky v přírodě – v ní se toho děje opravdu hodně – a k dení-
kovému záznamu se vrátil.
Zapisuješ si věci z každého dne?

Nosím s sebou notes, a když přijde nějaký prožitek, třeba i za
chůze, zapíšu si ho. Zvlášť když procházím městem a vidím tvá-
ře, motivy, zaslechnu kus dialogu. Mám špatnou paměť, tak si
to potřebuju zapsat rychle. A večer, nebo když se soustředím, si
pak svůj den promítnu jako film. Tehdy mi naskočí nosné mo-
menty, obrazy nebo krátký děj.
V knize A zavaž si tkaničky zaznamenáváš mimo jiné

svoje procházky Vimperkem. Kdybych to město neznal,
měl bych dojem, že tam žijou výhradně Romové, bezdo-
movci a blázni, že tam jsou jen bazary a hospody. Jako
bys nic jiného nepotkával. Čím to je?
Především tím, že nacházím mezi lidmi na okraji porozumění.
Třeba Zdeněk, který v knize často vystupuje, má papíry na hla-
vu. Nebo Dominik, můj nejmladší syn. Jsou to nepragmatičtí lidi,
přemýšlejí jinak než většina a mluví o podstatných věcech, i když
někdy bláznivě. S nima si řeknu víc než s praktickým člověkem,
který bude řešit, za kolik nakoupí nějaké zboží, co bylo v práci
a jak dopadl fotbal, jak se lidi běžně baví. Ti moji jsou zvláštním
způsobem ulítlí. Já bych si o všedních starostech s běžnými lidmi
ani neměl co povědět. Sám jsem velmi nepraktický, kolikrát úpl-
ně mimo realitu. S těmi na okraji je mi dobře, nejsem v tom sám.
Nepřipadáš si jako ten reynkovský blázen ve své vsi?

Typově určitě, i když Vimperk není ves. Blázen ve své vsi ano,
24 i když už nedělám velké skopičiny. Spíš zapisuju, co vidím oko-
lo, a snažím se nevkládat do toho sám sebe a svoje soudy. Ne-
chci nic hodnotit, jen to vidět.
Pozoruješ město podobně jako na Churáňově počasí.

Ano, jsem čirý pozorovatel. Jdu krajinou a dívám se na ni. Jdu
městem a vidím tváře, slyším rozhovory. Zaznamenávám holé
jevy. Nikdy nenapíšu: Tohle je šupák a odporný ožrala.
Vědí tví známí, že píšeš?

Všichni to vědí, vidí mě s notesem. Občas mají trochu děs, co
z toho vzejde. Některé věci jsem fakt musel před publikováním
vyházet, abych někoho nekompromitoval. A stejně jsem to neod-
hadl. Doma byl z mé knížky problém. Popisuji v ní manželskou
krizi, nic nepřidávám, píšu bez zášti a už neprozrazuju intim-
nosti. A stejně to manželka přijala velmi špatně.
Ztratil jsi po vydání knihy nějaké přátele?

Přátele ne, ale ztratil jsem domov. Bylo to špatné celou dobu,
a teď tuplem. A přitom jsem Tkaničky psal nejvíc ze všech svých
knih s láskou k lidem! Fakt s láskou, nepřeháním, není to žvást.
Psal jsem bez úmyslu kohokoliv naštvat, něco si vymýšlet, dělat
věci horší, než jsou. Je tam manželská krize i moje putování po
lese. Kdo má cit, říká, že v knize je především smutek.
Je pro tebe psaní takový partner ve smutku?

Určitě. Když jsem smutný, nemůžu poslouchat veselou hudbu,
ale právě smutnou. Kdyby člověku v depresi někdo začal vy-
právět vtipy, nefungovalo by to. Potřebujeme někoho, kdo nás
doprovází. Plačte s plačícími. Takhle beru svoje psaní: napíšu
to a je mi líp. Našel jsem v té činnosti něco, co mě doprovází.
Je rozdíl mezi smutkem prožívaným ve městě a v pří-

rodě?
Já bych už ve městě nevydržel. Když člověk silně prožívá příro-
du, ta ho dokáže nakopnout k něčemu projasněnějšímu. Zpěv 25
ptáků, pohled do potoka nebo na mraky z Boubína, naslouchání
větru… Je to léčebné. Ve městě jsou možná větší prostory k úni-
ku, hospody, přátelé, ale mně spíš pomůže zůstat v lese a ztišit
se. Nejvíc se dokážu vyrovnat sám se sebou, když spím venku.
Dívám se na hvězdy a pochopím, že moje starosti a smutky jsou
malicherné. Přestanu se brát tak tragicky.
Je to forma modlitby?
Nejsem schopný modlit se v kostele při mši, potřebuju ticho.
V přírodě, v noci, v lese se modlím pravidelně. Hodně známých
mi říká, že by byli rádi, kdyby se za ně někdo modlil. Tak to dě-
lám. Mám seznam lidí, za které prosím, pokaždé je vyjmenuju.
Když jde člověk nočním lesem, nemá vnější vjemy, patří tmě.
Může se dobře soustředit, vybaví si konkrétního člověka, vysloví
jeho jméno a prosí o požehnání. To dělám v lese často. Ani ne-
prosím o nic konkrétního, jen o požehnání, nic víc. Modlím se
i za nepřátele, za lidi, co mě nesnášejí, za různé zoufalce, které
znám z Vimperka. I někteří kněží jsou rádi, když se za ně někdo
modlí. Vyhovuje mi adorace, mlčení, ve kterém člověk čeká na
impulz od Boha. Naše modlitby jsou často takové, že Bohu ně-
co povíme, rychle se zvedneme a odejdeme. Je to, jako kdyby
se sešli dva lidi, jeden mluvil, domluvil a zmizel. Chybí prostor
ticha, možnost, aby se vyslovil i ten druhý.
I ticho je pro tebe modlitbou?

V modlitbě, jak ji chápe většina lidí, jde o mluvení. Každé slovo
má obrovskou váhu, ale já dávám přednost tichu. Na Churáňově
je kolikrát takové ticho, že člověk něco vysloví a to slovo spadne
zpátky znovu do pusy. Ani nepřekročí rty. Je to zvláštní.
Příroda je tichá?
Když je bezvětří, noc nebo když nezpívají ptáci, může být tichá.
Přes den jsou ptáci slyšet pořád, a nejen oni. V noci je slyšet
i to, co ve dne zaniká. Ozve se třeba srnec, a pak všechno při-
26 kryje úplné ticho.
Zvuky, které vydávají zvířata, tě neruší?

Ne, to je něco jiného než lidské slovo. Zvuky zvířat jsou pro mě
stejné jako hrom, bouřka, vítr, šum lesa, potoka… Slovo slou-
ží k dorozumění, ale často vede k opaku, lidé si přes slovo ne-
rozumí. Ptáci nebo šum lesa je něco jiného. Takovému projevu
můžeš opravdu věřit a nikdy se ti neoposlouchá.
Proč ptáci zpívají?

Především proto, že si chrání teritorium. Vyjadřují tím: Já jsem
tady, tohle je moje! Zpívají samečkové, samičky nezpívají nebo
o hodně míň.
Je to tedy mocenská záležitost – a přitom se nám líbí.

Z ptačího pohledu je to pragmatické, ale když je člověk při zpěvu
pozoruje, vidí, že do toho dávají všechno. Pozoroval jsem pěni-
ci černohlavou, jak se rozechvěje, vloží do zpěvu celou bytost.
Může to být příklad pro nás: dělejme věci s plným nasazením,
a pak to bude uvěřitelné. A proč se nám to líbí? To je tajem-
ství, nějaké propojení světa zvířat a lidí. Pro lidi je to estetický
zážitek a pro zvířata vyjádření postoje. Může být plánem stvo-
řitele, že projev, který u zvířat vyjadřuje něco úplně jiného,
vyvolává u lidí estetický zážitek. Všechny projevy přírody jsou
takové. Fascinuje mě bouřka, když slyším hrom, úplně to pro-
niká mou bytostí, cítím to v nitru kostí, jsem schopen vykřiko-
vat s hromem, běží mi mráz po těle, jak se mi to líbí. U poto-
ka totéž. Často spím přímo na břehu potoka, lehnu si na zem,
jen tak se přikryju dekou, kdybych natáhl ruku, ponořím ji do
proudu. Je to úžasné. Člověk má zavřené oči, slyší bublání, vy-
soké a nízké tóny se propojují, vznikají zvláštní souzvuky. To
můžu poslouchat pořád. Nejraději mám ropotání deště, takové
klidné. Jednu dobu jsem byl úplně v bezdomoví, spal pod pří-
střeškem, kde na mě nepršelo, ale stačilo natáhnout ruku a už
jsem byl na dešti. To se mi moc líbilo. Je nádhera být v suchu,
a přitom na dosah dešti. Jeho šumění neuvěřitelně uklidňuje. 27
Necítíš i tak někdy v přírodě, třeba za bouřky nebo hus-

té mlhy, hlubokou samotu a obavy?
Lidi se sami v lese bojí, bojí se i při bouřce. Kdysi jsem cho-
díval extrémní noční pochody. Určitý stav úzkosti jsem zaží-
val, než jsem vešel ze světla do tmy. Byly to chvíle, kdy jsem
opouštěl město, to zůstávalo za mnou a já vcházel do noční-
ho lesa. Tehdy jsem cítil podvědomou úzkost. Ale jak jsem se
vnořil do tmy a stal se její součástí, opadlo to. Bylo to pravi-
delné a trvá to doteď. Když třeba slyším první noc říhat jele-
ny, fakticky na mě jde úzkost. Ale zvyknu si a jsem schopný
jít se na ně podívat. Řvou přede mnou a mně už žádný zvuk
z hloubi lesa nevadí. Přitom kdyby člověk nevěděl, že to jsou
jeleni, znělo by to jak v nějakém hororu. Jednu dobu jsem na
stanici na Churáňově cítil podvědomou úzkost ze silné moci
zvířat, jelení volání doléhalo až tam. Tak jsem se na ně šel po-
dívat. Lesem jsem došel na Knížecí Pláně nebo jsem vlezl do
Boubínské obory. To byl pane rachot! Je tam spousta jelenů.
28
29
Neměl jsem baterku, šel poslepu a slyšel jen praskání větví
a jejich řev. To už jsem byl ve své kůži. Musím tam být vho-
zen – a pak je to dobré.
Tahle obava je nějaký civilizační batoh, který si neseme?

Určitě, jsme na něj zvyklí. Lidi se sdružují do velkých měst, pro-
tože z něčeho takového mají obavy. Mám na Šumavě přátele, kte-
ří žijí mimo civilizaci, často sami, samorosti, divoši. Někdo by
myslel, že se budou v lesích bát, ale oni se bojí spíš ve městech.
Když přijedu do Prahy, vládne tam podivný chaos, připadám si
jako smítko prachu, jako nic. Pod oblohou, která mě nekonečně
přesahuje, naopak vnímám svoji hodnotu, jsem něčeho podstat-
ného účasten, hraji určitou roli.
Dá se z civilizace opravdu utéct?

Když někdo žije v civilizaci roky, musí být hodně zklamaný, aby
30 utekl do lesa. Ale třeba na dětech Mlčochových, kteří bydlí u Su-
šice v maringotce, je opravdu vidět, že se narodily v lesích. Jsou
v přírodě doma, ti nikam neutíkají.
Pro tebe byl Churáňov útěkem?

Nebyl, já šel za počasím. Miloval jsem ho od dětství. Všechny
moje nejstarší vzpomínky se týkají počasí. Prožíval jsem ho se
zvláštní úzkostí a zároveň fascinací. Cítil jsem třeba děs z jarních
přeháněk. Bylo mi osm let a utíkal jsem před sněhovými vločka-
mi, které právě začaly padat. Měl jsem pocit, že na mě nalítávají
hordy něčeho neznámého. Řval jsem a prchal. Musela mě chytit
nějaká paní a odvést domů.
Takže ses spíš bál.

Ano, ale zároveň v tom byla fascinace. Bouřky, velké lijáky, vich-
řice, to jsou moje první vzpomínky z dětství. Chtěl jsem dělat ně-
co s počasím, ale nevěřil jsem, že by se mi to mohlo povést. Byl
jsem asi devět let v pořadníku na Milešovku, když se na tamní
meteorologické stanici místo konečně uvolnilo, už jsem bydlel
na Šumavě. Tady jsem usiloval o místo na Churáňově – a zase
se to roky nedařilo.
Jako kluka tě vábilo počasí. Hrál sis třeba na počasí?

Na počasí jsem si nehrál, ale měl jsem strašně blízký vztah ke
stromům. Na stromy jsem si hrál. Stál jsem v parku a vlnil se
ve větru, dokonce jednou, bylo mi asi pět, na mě vyběhla vever-
ka. To jsou tajemství, kterým zřejmě porozumím až na věčnosti.
Proč jsem prožíval strom jako opravdu živou a blízkou bytost?
Když podřezávali strom, bylo to pro mě, jako kdyby zabíjeli člo-
věka. Až nenormálně silně jsem to vnímal.
Byl jsi k tomu někým směrován?

Mám to v sobě od přirozenosti. Dnes jsem dospělý, už to není
tak silné. Citové vjemy v dětství jsou velmi intenzivní, nic je ne-
koriguje, a když je člověku nikdo nevysvětlí, dosáhnou obrovské
intenzity. Moje základní prožitky z dětství jsou prožívání stro- 31
mu, bouře a chumelenice.
Měl jsi zvíře?

Ke zvířatům jsem vztah moc neměl, kromě rybiček. Mít psa nebo
kočku by mi asi nic neříkalo. Strom jo. Nevím proč, neumím to
vysvětlit. Kdybych zvířata měl, možná by se to změnilo. Můj vztah
ke stromům a k počasí se vyvíjel samovolně, nic jsem nemusel
vyvolávat, jen to v sobě nechat proběhnout. Pocházím z Tep-
lic, jsem jedináček, vyrůstal jsem bez otce, jen s matkou a s ba-
bičkou, většinou jsem si hrál sám. A bydleli jsme ve čtvrti, kde
moc dětí nebylo. Do školy jsem to měl daleko, chodil jsem pěšky
a cestou viděl spoustu věcí, procházel jsem krásnou kaštanovou
alejí, povídal si se slepicemi za plotem. Tak rád bych tu s váma
zůstal, kdybych nemusel do školy, povídal jsem jim. Nebo jsem
lovil vodní brouky. Myslel jsem si tedy, že to jsou vodní brouci…
Co to bylo?
Komáří larvy. Tahal jsem je domů ve sklenicích a máma se pak
divila, proč jsme tolik poštípaní. Pozoroval jsem, jak ti mí „brou-
ci“ mrskají ocáskama, a pořád mi to nedocházelo. Až pak jsem
uviděl, jak se z jednoho vylíhl komár, stojí na vodě a já konečně
pochopil, co jsem to přinesl.
Kde byl táta?

Ten s námi nežil. Poprvé jsme se potkali, když mi bylo čtyřicet
pět let. Do té doby jsem ho vůbec neznal. Byl to bohém, měl čty-
ři ženy, pět dětí, prostě divoch. Byl malíř, fakt dobře maloval.
Jakou jsi měl v mládí představu o svém dospělém životě?

Abych řekl pravdu, žádnou. Jen jsem začal hodně brzo psát,
asi od osmi let jsem psal povídky, to mě naplňovalo. Zajíma-
lo mě počasí a byl jsem hrozně neuvědomělé dítě, snil jsem
a pobíhal venku, nikam jsem nesměřoval. Jak zmateně jsem si
třeba vybíral školy! Nastoupil jsem na automobilovou průmys
32 lovku, což byl naprostý nesmysl. Dokonce jsem začal chodit
na vysokou ekonomickou. To kvůli tomu, že jsem se zamiloval
do holky, která studovala ekonomku a říkala: Je to lehký, mů-
žeš studovat a přitom chodit na koncerty. Seknul jsem s tím
po třech semestrech. Dnes bych šel spíš na bohemistiku. Já
ale neměl nejmenší vůli v zaměstnání něčeho dosáhnout, žád-
ná kariéra, nic. Jen jsem hledal místo, kde bych mohl v klidu
psát. Dělal jsem jakékoliv nejnižší práce, začínal jsem v che-
mičce, v provozu, kde byli negramotní, Romové a propuštění
z vězení. Pak jsem dělal kresliče v projekci, rýsoval jsem vý-
kresy, a když chtěli, abych přešel na pomocné projekční prá-
ce, odmítl jsem, už bych nad tím musel moc přemýšlet. Raděj
jen mechanicky kreslit a mít myšlenky u sebe. Pak jsem dělal
geodeta, chodil jsem s latí. Potom hlídače, v prasečáku, v kra-
víně, sázel jsem stromky, na nádraží dělal staničního dělníka,
což obnášelo i umývání záchodů. Pracoval jsem jako pošťák ne-
bo v charitní truhlárně s postiženýma, lepil jsem plakáty. Půl
roku jsem dělal na Šumavě ochranáře, ale místo toho, abych
hlídal les, jsem překládal Stifterovy básně. Nemám v sobě ani
špetku společenské ctižádosti. Prožitek přítomného okamžiku
v přírodě je mi nadevšecko.
Jak se to naučit? Jak se vzdálit přáním, vzpomínkám,

těkavým myšlenkám?
Člověk musí zapomenout. Nesnít o budoucnosti a nevzpomínat.
Být v přítomném okamžiku bez vlastních myšlenek, pozorně se
dívat, být pozorovatelem slov, grimas, dějů, souběhu dějů… Po
obloze letí pták, zpoza rohu vyjede auto, střetnou se stíny, změ-
ní se barvy… Vidět to a nepřemýšlet nad jiným.
Daří se ti to?
Daří. I v Praze, když tam někdy zajedu. Když mám přejít ze za-
stávky autobusu Na Knížecí do Holešovic, odkud jsem jezdil do
Teplic za mámou, chodím většinou pěšky. Mám hodinu a půl,
jsem nastartovaný, dívám se a za chůze zapisuji. Je neuvěřitel-
né, co všechno člověk vidí. Děj to není, jen zášlehy. 33
Prožívá příroda podobné krize jako my lidé?

Pokud je zažívá, nevíme o tom. Krizi může zažívat zvíře, které
přijde o mládě nebo zůstane samo. Na půdě domu, kde žije má
žena, mají hnízdo rehkové. Nedávno jsem viděl dvě mláďata do-
le na podlaze, už docela opeřená, rodiče je tam krmili. Pozoro-
val jsem je klíčovou dírkou, abych nerušil. Ale někdy na půdu
musím a pak vnímám úzkost samičky, jak mě sleduje a varovně
volá. Myslím, že tam bolesti a krize musí být, akorát my do toho
nemůžeme vniknout. Jsme moc jiní.
Když sis hrál na strom, dokázal jsi vniknout do jeho

pocitu?
Pořád to ještě dokážu, ale už zdaleka ne tolik jako v dětství. Nad
zámeckým rybníkem v Teplicích rostla ohnutá olše, když kluci
bruslili, houpali se na ní, ohýbali její kmen, a já prožíval bolest,
jako by se to dělo mně. To už teď nemám. Je pravda, že když
fouká silný vítr a vidím, jak profukuje korunu, cítím, co strom
může prožívat, jaká je to nádhera, být bytostí, kterou proniká
vítr. To lidi běžně nezažívají. Kácení stromů cítím pořád velmi
bolestně, ale ne tak jako v dětství.
Já se jako kluk zajímal o to, jestli stromy nemocné růz-

nými boulemi a výrůstky cítí bolest. Co bys mi na to řekl?
Tenkrát bych řekl, že je to bolí. Dnes musím odpovědět, že ne-
vím. Lidé, kteří mají vhled do přírody, tvrdí, že tam dochází k vý-
ronům energie, zauzleným energiím, a vytváří se tak ty divoké
boule. Já se v tom příliš nevyznám.
Taková ezoterika může být ostatně dost laciná.

Duchovní popík, guláš všeho možného, ztratíš se v tom. Mys-
lím, že když si člověk vybere cestu, má po ní jít, aby došel do
nějaké hloubky.
34 Tvoje cesta je počasí?

Já to myslel v duchovní oblasti. Mám kamarády, kteří semelou
páté přes deváté, něco říkal Buddha, něco Ježíš, něco šamani…
Ať si vyberou jednu cestu. Chceš být buddhista? Tak jím buď,
ale do důsledků. Každá cesta přinese i zklamání, ale skrze ně je
třeba taky projít. Já jsem od narození katolík. V sedmdesátých
letech jsem se dostal k salesiánské mládeži, s pozdějším bisku-
pem Kájou Herbstem jsme chodili do hor, setkával jsem se s taj-
nými kněžími. Bývaly doby, kdy jsem byl ultrakatolík. Na vojně
jsem s každým mluvil o Bohu, chodil jsem s Biblí, až mě poli-
truk přimáčkl a já byl dva měsíce v blázinci. Potom jsem se na
náboženství chtěl úplně vykašlat. Takové kotrmelce! Pak jsem
se klikatou cestou zase vrátil. Modlil jsem se růženec, Ježíšovu
modlitbu, která má tradici ve východním náboženství, zkoušel
se protlačit k poznání Boha adorací… Všechna slovní vyjádření
před oltářem mě unavila. K čemu tolik slov? Tak to zkouším ob-
ráceně: jestli je Boží jazyk mlčení, budu mlčet. V mlčení někde
musí být odpověď. Soustředíš se třeba hodinu na mlčení, mlčíš
a zažiješ, že i ono něco vyjadřuje.
35
Zmínil jsi blázinec. Dá se o tom mluvit, nebo jen mlčet?
Poslední pobyt tam byl největším peklem, jaké jsem zažil, mys
lel jsem, že je se mnou konec. Ze dne na den jsem přestal vní-
mat svět jaký je, všechno bylo posunuté. Cítil jsem hroznou
úzkost, nemohl jsem ani ležet, měl jsem křeče, kus noci jsem
proklečel na všech čtyřech. Asi bych se hrůzou oddělal, kdy-
bych měl tu sílu. Musela mě odvézt sanitka, dávali mi injek-
ce: Teď budete spát. A nic, jako bych bral vodu. Dávali mi pak
v blázinci maximální dávky léků, které jsou povolené, a stejně
to pořád nezabíralo. Po nějaké době jsem si řekl: Jestli mám
definitivně skončit, tak raději zešílím v lese než tady – to mě
chtěli přemístit do jiného ústavu. Měsíc jsem ještě bojoval do-
ma, pak šel do kostela na adoraci, a lup – zmizelo to. Stejně
naráz, jako to přišlo.
Dá se to přiblížit člověku, který to neprožil?

Napsal jsem v nejhorším stavu šest básniček – a stejně pro to
není slovo. Dívám se na mrak a najednou nevím, že to je mrak…
Mohlo by to být zajímavé, kdyby to nebylo spojené se strašnou
úzkostí. V blázinci jsem byl několikrát. Při té poslední hospita-
lizaci jsem si prošel zásadním duchovním zážitkem. Ležel jsem
a dostal nervovou zimnici, klepal se v křeči – měl jsem už po
infarktu a cítil, jak mi srdce zase začíná blbnout. Říkal jsem si:
To je konec, víc léků mi dát nemůžou. A vyslovil jsem Ježíšo-
vu větu z kříže: Bože, do tvých rukou odevzdávám svého ducha.
A najednou, během dvaceti vteřin, se vše propadlo do úplného
pokoje a já usnul. Bral jsem ta slova hluboce vážně, nebyl to
žádnej plk, ale opravdové vědomí přicházející smrti. Bože, ode-
vzdávám ti svoji duši a končím. Odpovědí bylo úplné ticho, klid
a pokoj. Takové zážitky se ale nedají opakovat nebo přivodit
kdykoliv, kdy je člověku zle.
V čem je lepší zešílet v lese než ve městě?

Myslím, že je to snesitelnější. Ve městě je v takovém stavu všech-
36 no problematické, je těžké pochopit i základní věci, najednou se
ti všechno vykloubí. Někde v lese, u potoka se to dá vydržet líp.
Ale šílenství je stav duše, a město nebo příroda není v tu chvíli
to, co tě obklopuje. Pokřivení světa je způsobené něčím uvnitř
a všechno, co je venku, je v tu chvíli takové.
Díváš se na mrak a nevíš, že je to mrak.

Šel jsem do kostela na mši, farář měl kázání a já viděl na jeho
tváři každou vrásku, každý detail, viděl jsem, jak se proměňuje,
a cítil, že se přetvařuje, nemluví pravdu. Nedokážu to blíž vysvět-
lit. Nebyla to schizofrenie, mám hodně známých schizofreniků,
vím od nich, jaké to je, tohle bylo něco jiného. Mám diagnózu
depersonalizace, odosobnění, člověk přitom ztrácí svoji identi-
tu. Sebrali mi kvůli tomu řidičák. Jel jsem v autě a zapomněl,
že řídím. Natolik jsem se odosobnil.
Když jsi v lese a v přítomném okamžiku, zažíváš opak

takového odosobnění? Jsi si své osobnosti plně vědom?
Ano. Jen se zbavuju subjektivního názoru na věci, subjekt se
taky vytrácí. Vidím pozorně, ale neuvažuji nad tím, k čemu by
mi to mělo sloužit, co by mi to mělo přinést.
Co udělá s člověkem ve zlých chvílích alkohol?

Ze začátku trochu pomůže, rozpustí a otupí hroty, ale vždycky je
to cesta do záhuby. Člověk začne pít víc a víc a to je samozřejmě
peklo. K tomu, co prožíváš těžkého, se přidá kocovina, to v lepším
případě. Nebo predelirantní stavy, kdy člověk trpí stihomamem
a všechno se s ním točí. Kdyby sis dal ráno jednoho frťana a mohl
to kočírovat, bylo by to asi dobré, ale alkoholik nemůže pít kon-
trolovaně, možná nějakou dobu, ale pak se totálně opije a začne
v tom lítat znovu. Pár dní třeba vůbec neví, kde byl a co se dělo.
Alkoholické okno je jedno z největších pekel, která jsem zažil. Ne-
ní to, jako když si nepamatuješ nějakou maličkost, ale jako by ses
vydal na dlouhou cestu, a ty vůbec nevíš, jestli jsi ji absolvoval.
Peklo je to nevědění? 37
Jednak to a pak taky šílené věci, které děláš a dozvídáš se o nich
zpětně z vyprávění. To je úplný psychohoror. Měl jsem soud
s policistou, to jsem o sobě šest hodin nevěděl a probral se na
záchytce. Druhý den jsem si vůbec nic nepamatoval a nechtě-
lo se mi věřit tomu, co jsem prý prováděl. Máme to natočené,
pustíme vám to, říkali mi. Já se vidět nechtěl, raději jsem uvěřil.
Když jsem měl těžké alkoholické období, jako by nebylo v mé
moci, co jsem dělal, jako by někdo jiný tahal za nitky. Pít jsem
přestal před pár lety, když jsem měl otravu alkoholem. Tři dny
jsem zažíval predelirantní stav, nemohl jsem otevřít oči, točil
jsem se jako na odstředivce a myslel, že je po mně. Když jsem
byl na detoxu, jeden chlap v deliriu skočil po hlavě z postele na
podlahu. Jiný se držel pelesti a řval, že se s ním všechno točí.
Jiní vůbec nevěděli, kde jsou, měli hrozné fantasmagorie.
Kolikrát jsi byl na léčení?

Třikrát. Jednou na celé léčbě, tři měsíce. A pak na dvou detoxech.
38
Dá se závislosti zbavit definitivně?
Ne, je to celoživotní. Říkali nám: Nejste abstinenti, jste abstinu-
jící alkoholici. Pořád jsi alkoholik, akorát už nepiješ. Měl jsem
kamaráda, který vydržel nepít patnáct let a pak se za jediný tý-
den propil tam, kde byl předtím. Vyhráno není nikdy, musíš
bojovat po etapách.
Neláká tě flaška, když jsi na Churáňově nebo v lesích

často sám?
V přírodě ne. Největší pokušení zažívám, když se procházím po
Praze a mám dvě hodiny času. Ani s básníky v hospodě mi ne-
dělá problém posedět, oni pijou a mně to nevadí. Ale když mi
ujede vlak a čekám na nádraží na další spoj, je mi zatěžko pro-
jít kolem bufetu.
Co obnáší tvoje práce na meteorologické stanici?

Jednak vysíláme každou hodinu synoptické, kódované zprávy 39
o počasí…
Kódované? Jsou tajné?

Kódované jsou proto, aby jim porozuměli meteorologové na ce-
lém světě. Potom vysíláme zvláštní zprávy, když začne ledovka,
bouřka, hned jak slyšíme hrom, posíláme extra zprávu. Vysílá-
me i klimatické zprávy v 7, ve 14 a v 21 hodin. Potom se zapisují
jevy, kdy začíná mlha, končí mlha, kdy prší… Odebíráme vzorky
kvůli zkoumání čistoty ovzduší, měníme různé filtry, pracujeme
taky pro hvězdáře, fotíme bolidy. Máme na starosti pozemek
okolo stanice, sekání trávy, úklid. Někdy, když je divoké počasí,
je toho hodně. Pokud je čtyři dny mlha a nic se nemění, je klid.
Jen každou hodinu pošleš zprávu.

Žijeme v čase UTC na nultém poledníku, tedy v jiném čase než
vy. Po večerní klimatice, vašeho času 22:06, zapíšu klimatické
hodnoty. Když si pospíším, můžu si jít v půl jedenácté lehnout.
Přepnu to na automat a mám pohotovost. Když se sekne počítač
a neodešle zprávu, tak mě vzbudí telefonem a já ho musím restar-
tovat. Jinak ale můžu spát. Vstávám kolem páté, abych zapsal
všechny noční zprávy, průběhy dohledností a srážek, změny v do-
hlednosti, uvedu mlhu, kouřmo….
Dokud jste automat neměli, předpokládám, že i v noci

se vysílalo každou hodinu.
Ano, každou hodinu. Tehdy se tady v turnusech střídalo pět li-
dí, teď to zvládneme tři.
Jak ses vůbec na Churáňov dostal?

Dlouho jsem o to usiloval, ale svým divokým, bohémským živo-
tem jsem si ve Vimperku vybudoval hroznou pověst, a zdejší šéf
měl hrůzu mě přijmout. Hlásil jsem se dvakrát třikrát, vždycky
přijal někoho jiného, ale naštěstí se na to ti lidé rychle vykaš-
lali, a on dostal příkaz z Prahy, že musí vzít mě. To byl jeden
40 ze zázraků mého života. Často jezdím stopem. Na stopu začneš
s řidičem většinou jako první mluvit o počasí, a když jsem si
stopnul tohohle, taky jsem tak začal. Pověděl jsem mu, že po-
časí je můj koníček, že mě zajímají mraky. Co prý bych mu řekl
o mracích, které byly právě na obzoru. Popsal jsem mu to la-
tinsky a dodal i charakteristiku. A z něj vypadlo, že je šéf sítě
meteorologických stanic v republice. Tak jsem se mu svěřil, že
bych měl o práci v oboru zájem. A on pak dal po čase příkaz na
Churáňov, aby mě vzali.
Jsi odborník na počasí. Takové to běžné plkání o tom,

jestli zaprší, ti asi musí připadat strašně plytké.
Lidi se dnes o počasí hodně zajímají, což je naše štěstí. Meteo
rologická stanice Churáňov má na Facebooku stránku a cho-
dí tam hodně lidí. Já si rád o počasí povídám s každým. Mám
kamarády, nadšence, kteří toho o počasí vědí fakt hodně. Jsou
to většinou specialisti, třeba lovci bouří. Ti se zajímají o těžké
bouřky, jezdí se na ně dívat, dokumentují je. Jiná skupina loví
nízké teploty, chodí v horách do údolí a zkoumají, kde je největší
mráz. Třetí skupina jsou lovci halových jevů – to jsou jevy na
ledových krystalcích ve vzduchu, taková jakoby vedlejší slunce,
některé jsou extrémně vzácné.
Co lovíš ty?
Z tohohle mě nejvíc zajímají právě ty halové jevy, ohybové je-
vy v atmosféře, irizace, halové oblouky… Fotím je taky. Pořád
koukám na oblohu.
Poznáš, jaké bude počasí?

Kdybych neměl k dispozici žádný přístroj, nepoznal bych to. Snad
kromě toho, když jsou ráno cimbuřovité altokumuly nebo se
nad kupami tvoří čepičky pileus – to nejspíš přijde bouřka. Ne-
bo když jsou háčkovité ciry, to se blíží fronta. Když mám aspoň
tlakoměr, vím, jak se mění tlak, a už se dá na mnohé usuzovat.
Poznáš na své kůži, jaká je venku teplota? 41

Trochu ano, já jsem ale velmi horkokrevný. Nesnáším teplo, jak
je přes dvacet stupňů, není to ono. Když mi stačí tričko, není
méně než deset stupňů. Když mi začnou mrznout uši a vzal bych
si čepici, je mínus dvacet a méně. Bez čepice chodím i v mrazu.
Pocitová teplota ale závisí na tom, jaká je vlhkost. Když je tep-
lo a vlhko, pot se neodpařuje a nám připadá, že je tepleji, než
když je vzduch suchý. Při mrazu a větru se nám zas zdá, že je
větší zima než ve skutečnosti.
Proč si lidi o počasí tak často povídají?

Mohl bych udělat statistiku ze stopu. Řekl bych, že tak ze sedm
desáti procent se skutečně mluví o počasí. Proč? Počasí je na očích
a není to moc problematické téma. Můžeš říct cokoliv a druhého
nenaštveš. Maximálně můžu říct, že prší a je to bezvadné, a ři-
dič mi odvětí, že jsem blázen.
Líbí se ti, když leje?

Mně bylo vždycky líp, když pršelo a bylo šero. Jen v blázinci, jak
se mi měnila osobnost, jsem to měl obráceně, vyhledával jsem
slunce. Jako kdybych byl někdo jiný.
Když je tedy pro většinu lidí hnusně, vyrážíš do lesa.

Vyloženě rád chodím v dešti, samozřejmě bez deštníku. Déšť
chladí, slunce pálí. Když jsem šel tři roky po sobě pouť z Vrano-
va nad Dyjí na Velehrad, bylo šílené vedro, ani v noci se člověk
neochladil. Jak celou dobu pršelo, vůbec by mi to nevadilo. Mám
to tak od dětství. Jak začínaly mraky řídnout a projasňovalo se,
byl jsem na tom psychicky hůř. A naopak, když vytrvale pršelo
a mraky se snížily a potemněly, bylo mi dobře.
Co zima, sníh?
Sníh jsem měl vždycky rád, teď už méně. Souvisí to s věkem,
špatně se mi v něm chodí. Spím venku i v mrazu, třeba v mínus
dvanácti, na silnější karimatce a čabrace, mám spacák a jsem ješ-
42 tě přikrytý dekou. Cítím, jak kolem všechno ztuhne a moje hlava
odpočívá, když se jí dotýká ledový vzduch. Před časem jsem byl
dva týdny na zkušené na Lomničáku. Byl tam jeden meteoro-
log, horolezec, povídal mi, že je tam hlavně kvůli tomu, že má
rád zimu. V Tatrách může klidně sněžit i v červenci. Lezli jsme
spolu na vrchol, byly tři stupně, začalo svítit slunce a on řekl:
Už toho mám dost! – a svlíkl se do trenek.
Jsou meteorologové samotáři? Nebo držíte pohromadě?

Samotáři ano, ale kamarádské vztahy tam jsou. Na Churáňo-
vě máme dobré vztahy. Všichni jsme trochu nadšenci, málokdo
tuhle práci dělá jen kvůli tomu, že si potřebuje vydělat. Všichni
jsme zapálení pro počasí a na téhle bázi si rozumíme.
Jak na Churáňově trávíš čas?

Když je práce hotová, mám dost svých zájmů, píšu, fotím, čtu
– hlavně autory, kteří mě ovlivnili. Ota Pavel, jak vzpomíná na
řeku, Jaromír Tomeček, Stanislav Vodička… Velmi mě oslovil
slovenský spisovatel František Švantner, jeho Nevěsta hor je
román-báseň, nejlepší přírodní lyrika v próze, jakou jsem četl.
Byl podle ní natočený i film. Je to napůl přízračné, nevíš, jestli to
není sen, a najednou zjistíš, že je to popis skutečné bouře. Tihle
autoři jsou nepřekonatelní, co se pochopení přírody týče. Dneš-
ní ekologičtí aktivisté jsou technokrati naruby a chladní vědci,
když slyším slovo ekosystém, dělá se mi z toho špatně. Ale To-
meček? Ten se skloní nad kytkou, nad motýlem, zachrání rehka,
když se chytí do drátů… Je to pro něj záležitost srdce, ne vědy.
Jsi ekolog?
Prožívám intenzivně přírodu nejen na Šumavě, ale kdekoliv.
I v Praze na smíchovském nádraží jsou křoviny, mezi odpadky
jsem tam pozoroval pářící se motýly… Pro tu chvíli člověk zapo-
mene, že není v národním parku. Příroda by se měla ochraňo-
vat všude, to není otázka divočiny. Ekolog asi svým způsobem
jsem, ale ne tak, že bych se přivazoval k suchým stromům, aby
se nekácely v první zóně. Je třeba chránit živé stromy. Byl jsem 43
dva roky na mateřské, žena chodila do práce a já s dětmi vyrážel
každý den do stejného lesa. Člověk pak zná každý strom, jeden
den se kmen propadne, když prohnije, a ty to poznáš. Vyhraba-
li jsme se synem Danem v lese studánku, dali jsme okolo šutry,
upravili to… Přijeli kamarádi, chtěl jsem jim to ukázat, a les byl
v prčicích, stromy vykácené, půda rozježděná, ve studánce ben-
zín. V takové chvíli jsem radikální ekolog, byl bych schopen jít
demonstrovat. I proti developerům, kteří vykupují na Šumavě
pozemky, bych šel protestovat.
Mluvíme o tom, jak chránit přírodu. Co takhle chránit

počasí? Je to třeba?
Chrání se temná obloha. Existují rezervace tmy, jedna je v Ji-
zerských horách a největší ve slovenských Beskydech. Ohledně
počasí by se měl člověk spíš snažit poznat, co se děje, jestli třeba
dochází k jevům, ke kterým dřív nedocházelo. Ale chránit zimu,
aby se mohla dostatečně vyjádřit množstvím sněhu, to by bylo
dobré. Udělat něco pro to, aby se teplota nezvyšovala. Setrvačnost
44
45
je taková, že dnes nastartované proměny se budou projevovat
tak za sto dvě stě let. Kdyby někdo chtěl, tak jako v minulosti
Rusové nebo Číňani, rozhánět bouřky, to bych počasí chránil.
Svět od takových nápadů ustoupil. Dokonce ani Američani, kte-
ří by měli dost důvodů pokusit se vypořádat s tornády, do toho
nejdou. Možná je to extrémně drahé… I u nás se dělaly pokusy.
V Kocelovicích, na naší nejbližší stanici u Blatné, měli zařízení,
které rozhánělo elektrický náboj nad barákem, aby nedostal zá-
sah. Bouřku tím omezovali a prý se to dařilo. Takové pozorová-
ní pak ale není k ničemu.
Znáš to za těch osmnáct let na Churáňově úplně do

mrtě?
Něco jo, něco ne. Chodím do Malého Polce, do rašeliniště, kres-
lím tam uhlem, dělám pokusy s camerou obscurou. Tam to doce
la znám. Vyznám se dole u Losenice nebo na Zlaté Studni, ale
46 všechno neznám. K Popelné se moc nedostanu, je to kousek,
ale byl jsem tam jen párkrát. Na místě, kde u Losenice spím, ale
znám každý strom, jak rostou, jak leží přes potok… Je to tako-
vé moje místo, jdu tam jako domů, je mi tam dobře. A za těch
osmnáct let jsem tam nikoho nepotkal. Zajdu tam i mezi zprá-
vami, než tam dojdu a než se vrátím, zůstane mi čtvrt hodiny,
kdy tam můžu posedět. A noc, kdy je na stanici automat, tam
prospím celou.
Když máš na Churáňově směnu, spíš v údolí Loseni-

ce. Ty ale v podstatě nemáš střechu nad hlavou vůbec.
Nedá se říct, že bych neměl. Tady to není jako v Praze, když člo-
věka odněkud vyhodí, může jít akorát na nádraží nebo do Ar-
mády spásy. Tady je plno lidí, co nemají trvale kde bydlet, spí
u kamarádů, v maringotce, u někoho na chalupě… Tady to fakt
není až takovej problém.
V městském bytě, kde žije tvoje rodina, ale už nejsi. Od-

stěhoval ses definitivně.
Nebývám tam, to je pravda. Nejsem teď s to se dívat do budouc-
na. Nevidím před sebou vůbec nic, že bych si někde zařizoval jiné
bydlení, jiný život, začínal znovu. Nemám žádnou představu, jak
bych chtěl žít nebo pokračovat. Přežívám ze dne na den. Doslova.
Je to osvobozující? Nebo naopak?

Kdyby se pro to člověk rozhodl dobrovolně, mohlo by to tak být,
ale u mě nejde o dobrovolný krok. Nejsem založením člověk,
který by byl schopný se sbalit a jít do bezdomoví – jenom tak,
abych třeba došel nějakého poznání nebo to byl můj názorový
či náboženský postoj. Byl jsem k tomu dokopaný okolnostmi.
S kamarádem, kterého taky vyhodila žena, jsme nedávno noco-
vali venku na trávě a mluvili o našich zkušenostech. Jenže on
nějakou budoucnost plánuje, představuje si, kde bude pracovat,
kde bude žít… To se mně nedaří. Navíc jsem se v poslední době
dostal do stadia, kdy mám hrůzu spát vevnitř.
47
Fakt?
Asi je to nějaká psychická choroba, nevím. Když už spím vevnitř,
třeba na Churáňově, pokud vytrvale leje, musím mít okno ote-
vřené dokořán a spát co nejblíž němu. Anebo spím venku pod
nějakou stříškou. Když spím venku, usínám s větším klidem a po-
citem bezpečí.
Potřebuješ volný prostor?

Spíš mi vadí to uzavření čtyřmi stěnami. Kdybych se měl přestě-
hovat do jiného bytu, neunesl bych to. Měl jsem domov, byl pro
mě podstatný, a neudržel jsem si ho. Byt ve Vimperku byl můj
jediný opravdový domov a já teď nemůžu žít v nějakém nouzo-
vém domově, v jiných čtyřech stěnách.
Je za tím obava z další ztráty? Nebojíš se podvědomě,

že bys mohl přijít i o ty nové čtyři stěny, tak je raději
odmítneš?
To ne. Jinak. Spíš že bych spal v prostředí, které by mi domov
zdánlivě připomínalo. Že bych tam viděl ono jakoby zázemí, kou-
pelnu, kuchyň, stůl, postel… To, co vnějškově připomíná domov,
ale domov to není. Pokud mám být nějakým druhem vyhnance,
nejlíp to snesu venku.
Protože tam ti to domov nepřipomíná.

Spát venku není ani nouzový domov, tím by byl nějaký holobyt.
Moje dospělá dcera mi řekne: Můžeš spát u nás. Kamarád mi
řekne: Pojď ke mně. Kolega mi půjčí klíčky od bytu: Když ne
jsem doma, můžeš u mě být. Takových možností je plno, ale já je
nepřijmu. Ne že bych nabídnutou pomocí opovrhoval, naopak,
je hrozně milé, když mi lidi chtějí pomoct. Ale já teď psychicky
neunesu spát ve čtyřech zdech.
A přes den?
Dostal jsem se do stadia, kdy mi líp dělá noc. Jak se začne stmí-
48 vat, cítím se líp. A když se objeví první známky rozbřesku, dě-
sím se nového dne.
Toho, co se v něm stane?

Toho, že vůbec musím dál žít.
Ty vole…
Zní to drasticky. Můj kamarád měl dva bratry, oba spáchali se-
bevraždu. Mají to v rodině, on zůstal jediný živý. Leželi jsme na-
hoře na Boubíně a přemýšleli o tom, že bychom taky mohli ode-
jít, protože nemáme žádnou budoucnost. V tom problém není,
smrt je v podstatě banální. Já byl u umírajícího a je to podobné,
jako když jsem byl u narození svého dítěte. Je to úplně prosté.
Jistě: je to velká věc, ale zároveň úplně prostá. Není v tom nic
patetického. První nadechnutí i poslední vydechnutí jsou přiro-
zené a obyčejné věci.
Přirozená věc to je, pokud smrt nevezme člověk do vlast-

ních rukou, ne?
Člověk si nemusí brát život zrovna tím, že se oběsí. On se pros-
tě odpojí. Říká se tomu pasivní eutanazie. Má předepsané práš-
ky, co ho udržují naživu, a on je přestane brát. Prostě přikročí
k tomu, aby co nejdřív umřel. Já už nepiju, ani nechci pít, ale
jedna z možností je uchlastat se k smrti. Mohl bych přestat brát
prášky na srdce a naschvál běhat do prudkého kopce. A čekat,
jestli mě trefí. Člověk by tak šel smrti naproti. Nebránil by se jí.
Nebojíš se svých snů?

Někdy mám hodně temné sny. Jsou zběsilé, vyvěrá v nich na
povrch perverzní sexualita, násilí… Člověk žasne, co všechno
v něm je. Samozřejmě že se takových snů bojím, ale na druhou
stranu je to pravda – i když drsná. S tím se nedá nic moc dělat.
S podvědomím se může pracovat, naučit se ho přijímat a číst,
ale nedá se ovládnout silou vůle. I když někteří buddhisti tvrdí,
že to jde. Jeden kamarád mi tvrdil, že dokáže pracovat se snem
ve chvíli, kdy se mu zdá. Nevím. Já to neumím. 49
Píšeš si deník i v těžkých dnech?

V záznamech stále pokračuju. Není to ale otrocké, že bych kaž-
dý den zapisoval, co jsem zažil.
Vnímáš to i jako nějakou pomoc sám sobě?

Je to pomoc. Známí mi říkají: Máš to dobrý, protože fotíš, dál
píšeš a kreslíš.
Máš to dobrý?
Jako bych to všechno dělal proto, abych se nějak udržel v cho-
du. O horolezcích jsem četl, že když spadnou ze skály a zřítí se
do hloubky, hned se snaží vyškrábat zpátky, odkud spadli. Něco
takového je asi i ve mně. Připomíná mi to stroj. Člověk dělá to,
co dělal dřív, snaží se nezastavit.
Třeba ti to pomáhá vnímat skutečnost ostřeji.

Myslím, že vidím docela ostře. Nebloudím v lese nebo po městě,
neztrácím orientaci. Ale v čase, jak běží a jak prožívám jedno za
druhým, se někdy skutečně trochu ztrácím: Stalo se opravdu to,
co si pamatuju z předchozího dne? Ve svých letech prožívám
sendvičový efekt – člověk má stárnoucí rodiče, dává jim péči,
a z druhé strany má ještě problémy s dětmi. Tlak ze dvou stran.
Když jsem ve Vimperku, chodím za matkou. Je na sociálním lůž-
ku. Jsem u ní třeba hodinku nebo dýl. Kolem vidím umírající…
A pak se vracím zpět a tam jsou zase jiné problémy. Chybí mi
možnost vydechnout si.
Máma umírá?
Neumírá. Už ale nemohla být sama v Teplicích, tak jsem jí to za-
řídil ve Vimperku. Do domova důchodců ji nevzali, nebylo mís-
to. Na těchhle sociálních lůžkách jsou většinou hodně staří lidi.
Není to přímo hospic, ale každou chvíli tam někdo umře. A není
to ani domov důchodců, kde se babičky procházejí v parku, jak
50 jsem si představoval. Lidi tam jen leží na postelích. Máma je na
tom bídně, ale skoro nejlíp ze všech.
Ví máma, jak jsi na tom ty sám?

To jí říct nemůžu. Musím to tajit, hrát spokojeného člověka,
protože matky mají cit na to, jak syn mluví. Musím trochu hrát
divadlo. A přitom doslova přežívám.
Musíš si i vymýšlet, když se máma na něco konkrétní-

ho zeptá?
Řekne třeba, abych pozdravoval ženu nebo děti. A chce slyšet ně-
co povzbuzujícího. Něco, co se řeší v obyčejných rodinách, že se
chodí společně na výlety, uspořádá se oslava… Tak si občas musím
vymýšlet. Ne úplně, nedovedl bych vařit z čisté vody, spíš něco
přibarvím nebo něco naopak zatajím. Aby to vypadalo snesitelně.
Což pro tebe musí znamenat další tlak.

Jdu od jednoho k druhýmu a nikde nemám pevný bod. Jediný
takový bod je teď vlastně moje práce. Těžko bych se v tomhle
51
stavu dovedl zapojit do spolupráce s lidmi, být pohotový… Na
Churáňově jsem sám.
Zpomaluje tě to všechno? Vysiluje?

Jsem vnitřně vyhořelej a zpomalenej. Tak je to u depresí pokaž
dé. Beru prášky, pravidelně, nevynechávám.
Copak ti nepomůže hluboký les?

Zrovna teď jsem o tom na Boubíně přemýšlel. Já myslím, že ten
problém je v člověku, v jeho nitru. Ale když jsi na tom opravdu
zle, nepomůže ti nic. Ani ševel listů, ani Bůh. Ani přítel, ani mi-
lenka. Nic nepomůže. Je to taková tma, že do ní nemůže vkro-
čit nikdo zvnějšku. A ta tma člověka zdeformuje, změní to, co
vidí. Takže se zpěv ptáků, který může být jindy léčivý, přemění
v psychedelickou hudbu. Zbývá ti jen ticho a tma. Proto je noc
hojivá. Člověk ji hledá, aby se ukryl nebo aby v ní ukryl zlé činy.
52 Vidíš jen obrysy nebo hvězdy, a všechno je snesitelnější.
V lese máš svoje místa. Jsou v těžkých dnech jiná než

dřív?
Bývají jiná. Přesto se tam vracím. Řídím se atmosférickými pod-
mínkami, aby mě nesežraly muchničky, tyhle bodavé mušky jsou
prokletím Šumavy. Někde jsou a jinde ne. Záleží na vlhkosti vzdu-
chu a teplotě. Když je hodně dusno, zataženo, po dešti nebo před
bouřkou, venku se nedá vydržet. I když jdu do meteorologické
budky jen odečíst teplotu, mám co dělat, abych to vůbec zvládl
– kolem jsou úplné chumáče much. Třeba na vrcholku Boubí-
na ale muchničky nejsou. To už je pro ně možná moc vysoko.
Napadá mě: nedokáže tě ta bolest, to trvalé obtěžová-

ní mušek trochu z tvé temnoty vyvést? Že prostě musíš
myslet na něco jiného.
To těžko, mušky jsou jenom otravné. Ale možná trochu zafun-
guje hudba. Poslouchám ji docela dost, dělá mi nějaký, řekně-
me doprovod.
Souznění, že někdo rozumí tomu, jak ti je. Může ti tak
rozumět i příroda?
Může. Člověk může mluvit se zvířaty, se stromy, s kameny, s ptá-
ky, pokřikovat na ně, povídat si s nimi. Oni přitom samozřej-
mě nejsou a nemůžou být vyloženě tví přátelé. Z jejich strany to
přátelství není. Jen z mojí.
Prohlásit o tvých místech v přírodě, kde spáváš, že je

to tvůj domov, by bylo příliš. Ale není to alespoň tvo-
je teritorium?
To ano. Vím i to, jak má smrk, pod kterým spím, rostlé větve.
Zpívá tam jedna pěnice. Má tam taky svoje teritorium, tak ji
mám za sousedku.
Zvíře ti tam nevadí, člověk by vadil.

Když jsme tuhle s kamarádem Jankem spali na Boubíně, byli
jsme rádi, že nejsme sami. Ale zároveň když jsou na tom špat- 53
ně dva, nemají se jak vzájemně povzbudit. To znám z psychia-
trie, byl jsem na chodbě s jedním, který byl v těžké depresi, já
taky, a mohli jsme jen mlčky chodit sem tam. Taková je to vnitř-
ní bolest, že člověk v ní není schopen být soucitný k druhému.
Musíš být alespoň malinko v pořádku, abys mohl druhého vy-
slechnout. Když je ti zle, je lepší být sám, bez nikoho. A zvířata?
Jen přeběhnou kolem.
Cítíš nějaký soucit i sám k sobě? A potřebuješ ho od

někoho jiného?
Soucit… Potýkám se spíš s tím, že sám sebe nemůžu ani cejtit,
nemůžu se na sebe podívat, nemůžu slyšet svůj hlas. Takže si
myslím, že soucit ani nepotřebuju, a přitom ho zároveň potře-
buje každej. Ale když je hodně zle, že člověk jenom úpí, není
schopnej přijmout nic, ani žádnou pomoc. Už to prostě nejde.
Jsi v tom totálně sám, jako při umírání. Kolem úmrtního lože
můžou být shromáždění tví blízcí, ale stejně do smrti vstupuje
každý sám. Tam člověka nemůže nikdo doprovodit.
54
55
Dal jsi nedávno na svůj Facebook fotku se dvěma ka-
marády, jak sedíte na nějakých schodech, a připsal, že
jste psanci.
Jankovi zůstal jen baťoh, jinak přišel úplně o všechno. A Pošťák
je bezdomovcem už hodně dlouho, přespává, kde se dá. Proto
jsem napsal, že jsme takoví psanci. Ale kdyby někdo z nás po-
třeboval střechu nad hlavou, stoprocentně ji najde.
Ale ty ji teď stejně nepřijmeš.

Mám pocit, že mě nečeká vůbec nic. Nemůžu to dostat z hlavy.
Samozřejmě může někdo přijít, rozebere se mnou situaci a uká-
že mi možnosti, bude to logické a správné. A pro mě marné.
Potřebuješ naději?
Nejsem asi schopný v nějakou naději věřit. Ruku v ruce s na-
dějí jde i zklamání.
56
Když se teď nemůžeš dívat do budoucna, díváš se zpát-
ky? Vzpomínáš?
Taky moc ne. Žiju z přítomnosti. Ale není to ono zdravé žití
z přítomnosti, jako ho učí zenoví mistři, přijímání přítomného
okamžiku a bdělost. Já se do přítomnosti stále probírám jako-
by z hlubokého spánku, jako bych byl rozespalý a unavený. Ne
umím zaostřit, to nemyslím zrakově, ale mentálně.
A co práce? Osvobozuje?

Ta moje jo. Předevčírem v noci byla blýskavice, daleko nad Al-
pami bouřkové mraky a celé se rozsvěcely. Sem tam v sobě ob-
jevím to staré nadšení, jaké jsem měl pro tyhle jevy. Všimnu si
nádherného mraku, vezmu foťák a vyfotím ho. Ale nedělám to
s někdejším nadšením. Jako by někdo ve mně přikazoval: Jdi,
musíš to udělat, vždycky jsi to dělal. Jdi, jdi! Tak jdu, mecha-
nicky, a vyfotím to. Cvetajevová před sebevraždou napsala, že
funguje jako špatný stroj, kterému v činnosti překážejí zbytky
duše. Tomu přesně rozumím.
Nemůže ten hlas, který slyšíš, být nějaké Boží vedení?
Neúprosné, bez radosti, ale přesto takové, co tě vede…
Může, nevím. Temným nocím by mělo předcházet období pří-
jemných zážitků, jak to popisuje Terezie z Kalkaty. Člověk od-
někud načerpá a potom vstoupí do noci. Ta může být dlouhá,
nevidíš dál, jdeš tmou a stejně pokračuješ v duchovním zrání.
Mně ale vůbec nepřipadá, že bych duchovně zrál. Duchovní mis
tři říkají: Když je ti dobře, nestoupáš. Mně není dobře a nezdá
se mi, že bych stoupal.
Co děti? Hru na rodinu jste před nimi asi už přesta-

li hrát.
Skoro jo. Když se všichni doma náhodou potkáme a dorazí i ně-
kdo cizí, manželka se promění. Je příjemná. Koho znám a má
rodinné problémy, říká to taky: Jakmile vstoupí někdo zvenku,
lidi se promění a začnou se bavit, jako by se nic nedělo.
57
Ty se asi taky proměníš.
Možná jo, i když si nemyslím, že tolik. Když přijde někdo zvnějš-
ku a pokud nechce vysloveně provokovat, napětí se během ná-
vštěvy uvolní. Ale je to jen krátký oddech, co skončí okamžitě,
jakmile zaklapnou dveře. Během vteřiny je to pryč.
Nejvíc mě zaujalo, že jsi byt, ze kterého jsi už odešel,

nazval domovem.
Může to být třeba závislost, nemusí to znamenat nic pozitivního,
žádnou lásku. Ač je to drsné prostředí, člověk na něm nějakým
způsobem stále visí.
Když jsi prožíval alkoholické eskapády a prošel blázin-

cem, manželka to s tebou přestála – a jistě to nebylo
lehké. Proč se to zhroutilo teď, když aspoň navenek ni-
jak zvlášť nevyvádíš?
To je záhada, které pořádně nerozumějí ani psychiatři. Sám jsem
v léčebně viděl, že se vztahy hroutily paradoxně až ve chvíli, když
se dotyčný rozhodl léčit. Dokud to peklo trvá, zatnou lidi zuby
a drží. A pak to najednou přestane – a člověk si třeba uvědomí,
o co všechno s tím druhým přišel. A konečně to celé rozetne.
Ano, je to zvláštní, ale taky velice časté.
Dostaví se určitá regrese, dávné výčitky…?

Buď ti ten druhý vyčítá, že má kvůli tobě zkažený život, nebo si
to teprve teď uvědomí. A chce to všechno odhodit, celou minu-
lost. Je taky možné, že dokud se lidi starají o alkoholika, cítí se
být těmi lepšími. A když se to vyrovná, ztratí tenhle důvod ve
vztahu zůstávat.
Takže ty jsi teď lepší – a je ti hůř.

Nevím, jestli jsem lepší, to asi ne, jen nepiju a nejezdím na di-
voký akce s básníkama jako dřív. To ale nebylo jediné, co bylo
z mé strany špatně.
58
Co tedy? Co hlavně?
Především to, že jsem mimo realitu, tudíž se o mě žena nemů-
že v problémech opřít. Když se mělo něco řešit, opravit, vyřídit
s dětmi, musela mi nejdřív ona napovědět, co i jak. Já jsem mi-
mo, takže to buď nevyřeším vůbec, nebo špatně. V tomhle se
člověk nezmění, spíš je to s věkem ještě horší. Pití skončilo, ale
přetrvává moje chybná mentalita. Nejsem schopný se k problé-
mům postavit jako chlap. Ženská od muže požaduje, aby něco
vyřešil sám od sebe, aby naplánoval dovolenou, aby řekl, co se
bude dělat. A já si pořád jen psal… A když mi řekli: Pojedeme
na výlet, sbalil jsem si papíry a cestou jsem si četl nebo zapiso-
val. S takovým člověkem je těžké žít, natož vést rodinu. I když
už nepije, nemá milenky a nejezdí s kamarády na akce. I když je
doma, není k ničemu. Ta chyba se prostě stala už na začátku.
Přesně to jsem chtěl podotknout – a přitom se mi to

nechtělo vyslovit.
Kája Herbst mi říkal: Romane, ty jsi básník. Rozmysli si to se
ženěním a vztahy vůbec, protože básníci žijou ulítle a rodina po-
třebuje něco jiného. Je ti čtyřiadvacet, mluvil do mě, nechodil
jsi ještě s holkou, třeba ti Bůh chce naznačit, že bys měl být sám
pro svoji poezii, abys mohl tvořit a zůstat sám sebou. Vyslechl
jsem si ty rady a za týden jsem potkal Helenu.
Zapomněl jsi na to varování?

Ona studovala hudbu, myslel jsem, že bude podobný bohém…
Lituješ?
Nelituju, já ne. Vůbec se snažím ničeho v životě nelitovat, pro-
tože všechno má smysl, tak to cítím. Naopak za všechno děku-
ju. Když se modlím, děkuju za to, co jsem zažil. Protože všechno
je obohacení, i to těžké. Obraz mého života, který tvořím, má
zkrátka i mnohé temné barvy.
Můžeš se modlit, když je ti tak těžko? 59

Můžu. Je to modlitba, na kterou jsem zvyklý, modlím se za své
blízké, za všechny, co znám. I za ty, co mě nemají rádi. Snažím
se jim žehnat. Vedu takovou ne mantru, spíš průpovídku: Dnes-
ka se ještě nezabiju, až zítra. Dneska mám ještě šanci žehnat.
To žehnání je strašně důležité. Dokud člověk žije, může žehnat.
Znáš to, jak prosí žalmista, aby ho Bůh nechal žít: Copak mrtvý
může žehnat a může Tě chválit?
Za co Boha chválíš?
Boha umím chválit jedině za krásu přírody. Tehdy je to úplně
spontánní. Uvidím z Boubína nádhernou duhu a cítím, že mám
děkovat, neubráním se tomu. Ale za to, co se děje ve světě a v li-
dech, za to děkovat nedokážu. Nemodlím se za něco konkrétní-
ho, že bych řekl: Ten a ten ať se uzdraví. Jen za to, aby na něj
Bůh myslel. Ale pokaždé je v tom přimíšeno: … pokud tedy Bůh
existuje. Protože moje pochyby jsou veliké.
Vždycky byly takové?

60 Celý život to tak bylo – pokud odečtu nějaký ten entuziasmus,
kdy jsem byl až fanatickej. Na vojně jsem dostal zabrat a skon-
čil v blázinci. A došlo mi, že Bůh asi všechno dobře neřídí, když
šest milionů Židů odešlo do plynu a nikdo se za ně nepostavil.
Najednou to uvidíš, ocitneš se v úzkých a voláš o pomoc. A na-
prosté ticho je ti odpovědí. Pokud jsi odolný, tak se tomu posta-
víš, anebo skončíš v blázinci a musíš začít znovu.
Což se stalo tobě.

Víra, jak jsem ji tehdy prožíval, nebyla zdravá. Spíš odvrácení
se od života než přichýlení k němu. Zajímaly mě temné příběhy
z Bible, Job, Abraham, který má zavraždit svého syna… Když
jsem studoval v Praze, chodil jsem na Žižkově do kostela svaté-
ho Prokopa, kde byl ulítlý kněz, co dodržoval starou předkon-
cilní liturgii. Latina, šero, čtyři stařeny v lavicích, chlad ze zdí
kostela, to bylo něco pro mě! Myslel jsem si, kdovíjaká je to ode
mě zásluha. Mládí bývá doba radosti, já ji ale neprožíval. U zpo-
vědi jsem byl podělanej z toho, že jsem onanoval. Aby mě Bůh
nezatratil! Prostě katolické temno.
A do toho přišla bolševická vojna.
Tam jsem se úplně zhroutil. Přišel mi balíček, mazáci mi všec-
ko sežrali a zbytek vysypali na zem, ať to uklidím. A já umýval
podlahu mezi jejich bagančaty a říkal si: Děkuji Ti, Pane, že jsem
ponížen. Vedl jsem s nima i hovory o Bohu. Říkali tomu boží
školení, podle politického školení mužstva.
Vzdělával jsi vojáky v Písmu?

Jo, otevřel jsem Bibli a četl jim z ní. Oni z toho měli samozřej-
mě prdel. Já byl v tu dobu úplně šílenej, poslouchal jsem jen
vážnou hudbu – jednou jsem pustil na buzeráku z tlampačů Ba-
cha, pěkně naplno. Takovýhle běsárny jsem prováděl. A oni po
mně začali jít. Nechali mě přehazovat hromadu písku tam a zase
zpátky. Dostával jsem ťafky od velitelů, od politruka, vyhrožova-
li mi prokurátorem. Až jsem dostal nějakou nervovou zimnici,
celej jsem se třásl. Víš, já nedovedu čelit protivenství, absolutně
ne. Na psychiatrii byly šarže, které se zbláznily, ale hlavně klu- 61
ci, kteří to hráli na modrou knížku. Já nic nehrál. Dostal jsem
odklad a nakonec i tu modrou.
Což bylo přece jen vítězství.

Z vojny jsem se vrátil po pěti měsících jako troska. A pak už to
jelo. Našel jsem si jen takový šolich, abych při něm mohl psát.
Pytlíkoval jsem to tak až do roku 1989, než jsem se přestěhoval
na Šumavu. Odložil jsem Bibli a četl básně. Ono ale mozku taky
nepřidá, když člověk přečte dvě básnické knížky za den.
Objevil jsi nový svět, do kterého ses mohl ukrýt.

Věděl jsem, že nemůžu jenom číst, že musím nastoupit nějakou
duchovní cestu, vlastní praxi. Jednu dobu jsem se modlil růženec,
pak jsem zkoušel adoraci, modlitbu mlčení… Seznámil jsem se
s pravoslavným mnichem, co byl na Athosu, s Jankem Metyšem,
který mi poradil modlitbu Ježíšovu. Chodil jsem z Churáňova
a modlil se stále dokola: Ježíši Kriste, Spasiteli světa, smiluj se
nade mnou, hříšníkem. Až ta slova začala o sebe křesat, vnímal
62
jsem, jak na sebe jako vlny narážejí svým ostřím. Začalo mi to
v hlavě dělat různé šroubovice a střepy – a byl konec. Musel
jsem s tím okamžitě přestat. Čekal jsem, že se dopracuju k ně-
jakému poznání, že budu blízko setkání s Bohem, ale nikde nic,
žádná cesta. Vždycky jsem na něco narazil.
Ty jsi, Romane, v podstatě strašně vytrvalý.

Proč myslíš?
Přece jsi mohl se vším duchovním dávno seknout a stát

se nějakým agnostikem.
Já jím možná jsem. Opravdu nevím, jestli Bůh je, a myslím si, že
to nejde poznat. Když se ptám osobností skutečně duchovních,
jestli se konkrétně setkaly tváří v tvář s Bohem, nikdo neřekne
ano. Prožily hluboké duchovní prožitky, to jo, ale byl tam Bůh?
K smíchu mi jsou akorát úplní ateisti, poněvadž taky vědí prd –
a přitom ateismus je jen víra v to, že Bůh neexistuje.
Ale přesto se dál každý den modlíš.
Je otázka proč. Možná pro tu možnost myslet při modlitbě na
druhé. Představím si je, vyslovím jejich jméno: Bože, prosím
Tě za tohohle… Druhá věc je, že člověk může jít dál i po úplně
temné cestě, bez jakéhokoliv poznání Boha, a pak se najednou
někde rozbřeskne.
Kdyby nešel, nestane se to.

Před lety jsem šel zimní přechod Velké Fatry. Přišla vichřice, vítr
sto padesát kilometrů za hodinu. Konec dubna, ještě ležel sníh,
a já mohl jít jen od jedné latě k nejbližší další, kterou jsem stej-
ně ani neviděl. Až když jsem v té vichřici ušel třeba deset metrů,
teprve se přede mnou objevila. Víra je něco podobného. Člověk
jde, vstupuje do tmy a musí doufat, že se něco objeví. A neví ani,
kam dojde. Můj postoj je v podstatě postojem agnostika, který
ještě nerezignoval. A je tam ještě další věc, pokud budu úplně
upřímnej. Strach. Já s Bohem fakt zápasím, někdy docela drsně. 63
Ty hajzle, říkám Mu někdy, číháš na mě, ale já Ti tu šanci, abys
mě zničil, nedám. A vlastně ani nevím, s kým mluvím. Jestli je
to Bůh, nebo Ďábel. Příšerné boje.
Já jako člověk z města bych si to nemohl dovolit říct,

ale ty, se svými prožitky z přírody, možná ano: Není
ta Boží tvář otištěná v krajině, v mracích? Nedá se s ní
takhle setkat?
Myslíš nějaký panteismus? Že je Bůh obsažen ve svém díle, že
je do něj vtělený? V evangeliu stojí, že ti, kteří budou mít čisté
srdce, uvidí Boha. Často nad tím přemýšlím: Co to je, mít čisté
srdce? Stačí koukat do přírody v přítomném okamžiku, odložit
nejen všechny zkušenosti, ale zároveň i všechny naděje? Je to
ono? Nebo to znamená absolutní nezištnost našich činů?
Absolutní nezištnost? Na tu my lidi dosáhneme jen zříd-

ka. Jsou taková aspoň zvířata?
Těžko říct, musel bych být zvíře, abych ti mohl odpovědět.
Zvířata mají tu výhodu, že zřejmě nevnímají tok času – bu-
doucnost a minulost. Každopádně mají úžasně vyvinuté schop-
nosti. Sova vidí pětsetkrát líp než člověk, v úplné tmě vidí jako
ve dne. A umí lítat naprosto neslyšně. Já to zažil. Ležel jsem
venku, koukal na hvězdy a najednou nade mnou, byl to jen
kousek, sova přelítla – a nebylo slyšet vůbec nic. Ostatní ptáky
slyšíš, to jejich frčení křídel, sovu ne. Nebo se podívej na vever-
ku, jak umí vyběhnout po stromě a přeskočit na druhý kmen.
Nebo zpěv ptáků! Když je pozoruješ, vidíš, jak do toho dávají
všechno. Tělíčko se jim celé chvěje. Nic nepředstírají, zpívají
a úplně se rozechvějou. Nic si nenechávají napotom. Nebo psi,
ten jejich čich! Co psi?! Existuje prý můra, co ucítí na nějaké
dva kilometry snad dvě tři molekuly pachu samičky. My lidi
nic necítíme, nic nevidíme, jsme v podstatě úplně blbí. Akorát
ten mozek máme. Ale je otázka, jestli je nám něco platný. No
podívej se na svět!
64
Já vím, že nejsi zvíře, ale jak nás lidi podle tebe zvířa-
ta berou? Třeba ta pěnice, co tě má dole u Losenice za
souseda?
Myslím, že je to pěnice černohlavá. Když ležím a nehnu se, tak
mě nevidí. Může zpívat tři metry ode mě a nevšimne si mě. Ale
pravda je, že v některých případech ze mě zvířata cítí nějaký klid.
Přijdou hodně blízko. Když jsem dělal pokusy s lysohlávkama,
zažil jsem něco, čemu nerozumím. Byl jsem v lese neviditelný.
Na Milešovce ke mně, fakt až úplně ke mně, přiběhla kuna skal-
ní. Byla ode mě dva metry a hrála si. Nebo ptáci, ti si sedali na
větve hned nade mnou, skoro nadosah.
Nebyly to halucinace?
Nebyly, stalo se to. Já vím, jak probíhají halucinace, to by člověk
zvíře takhle přesně neviděl, to bývá jen naznačený tvar. Člověk
může s přírodou nějakým způsobem splynout. U hub je to asi
spontánní. Kdybych dokázal být takový i normálně, třeba by ke
mně zvířata přicházela.
To jsi nezažil?
Ne. Stane se, že mě zvíře zblízka mine, protože o mně neví. Pak
si mě všimne, znehybní, naváže na chvíli nějaký kontakt a ode-
jde. Nemusí to ani být v rychlosti, ale stejně jde pryč. Že by ke
mně zvířata přišla sama a spontánně, se nestalo. Měl jsem na
Churáňově známého zajíce, kterému jsem dával za plot meteo-
rologické stanice zeleninu, a on se večer, pravidelně, úplně ve
stejný čas, chodil najíst. Od něj jsem mohl být skutečně kousí-
ček, zvykl si na mě. Ale nechodil za mnou, přicházel se najíst.
Chodil skutečně ve stejnou dobu?

Ano, v rozmezí pěti minut. Ani nevím, jestli to byl samec, nebo
samička, to nepoznám. A potom na konci přišli dva.
Takové vnímání času mě fascinuje. Třeba to není tak,

že by zvířata nevnímala minulost ani budoucnost, když
ten tvůj zajíc dovedl tohle. 65
Nevím. Jsou to záhady, kterým nerozumím. Během východu slun-
ce lítají v létě na Boubíně ovádí samci. Přesně v tu chvíli se tam
najednou všichni shromáždí a pak odletí. Já tam číhám na vý-
chod slunce s foťákem v ruce, mám to propočítané, koukám na
hodinky… Jak to ale vědí ti ovádi? Nebo v zimě, představ si to!
Na Boubíně je vánice, mínus jedenáct, není vidět slunce, nic, já
jen podle hodinek vím, že zrovna vychází – a právě v tu chvíli
začnou křivky zpívat! Lítají a prozpěvují. V té zimě, v té vánici.
Křivky jsou zvyklé na chlad, ten jim nevadí, je to jediný druh,
který hnízdí v zimě a vyvádí uprostřed zimy i mláďata, ale jak
to můžou takhle načasovat? Projevují radost při východu slun-
ce, které není vůbec vidět. Mám to odpozorované, nestalo se to
jednou, že by to byla náhoda.
Tyhle kontakty ti závidím.

I když se chovám nenápadně, nedostanu se ke zvířatům zdale-
ka pokaždé tak blízko. Slyším třeba ptáka, jeho zpěv neznám,
chci se na něj podívat, že bych si ho potom dohledal, ale jak se
66
67
zastavím, on ztichne. Zvířata tě mají v merku. K srnkám, ty špat-
ně vidí, můžeš přijít hodně blízko, pokud fouká od nich a ony
se dívají na druhou stranu. Přijdu k nim na deset metrů. Ale ne
proto, že by nebyly plaché, jen o mně nevědí. A pak jsou ultra-
plachá zvířata, která jsem nikdy neviděl – třeba rys. Žijí ve skry-
tu a vědí o tobě, sotva vejdeš do lesa, a ty je nikdy nezahlídneš.
Při kontaktech se zvířaty mám pocit něčeho útulného. Když se
zastavím nad potokem a koukám na pstruhy, vidím řeku z je-
jich pohledu. Říkám si, jak se asi domlouvají, jestli mezi nimi
existuje nějaká solidarita…
Dá se zažít se zvířaty i něco veselého? Říká se, že humor

je specificky lidská záležitost, ale třeba není.
Pro mě je veselý pohled na ptáky na krmítku, jak se obírají o zrní
nebo se hádají. To se člověk opravdu zasměje. Někdy. Ale krmít-
ko už není ta pravá příroda. Já nejsem až takový znalec zvířat.
68 Žiju hodně v lese, s lesním bytím se sjednocuju, ale chtělo by to
všechno si taky pořádně nastudovat. Já jsem spíš takové dítě,
které vidí věci poprvé a neumí je ještě pojmenovat.
Ale možná právě jen takhle se dají věci opravdu zahléd-

nout.
Snad. Západní člověk chce pochopit motýla a rozpitvá ho kvů-
li tomu. Zenovej člověk řekne: To je krásné třepotající se nic.
Pro poezii je lepší ten dětský pohled, ale pro soužití v přírodě
je dobré taky o ní něco vědět. Rok co rok začínají kvést stejné
kytky, jedny odkvetou, druhé vykvetou. To se může člověk na-
učit. Nebo se naučíš pojmenovat hvězdy. Na to, aby sis opravdu
všímal věcí, musíš mít probuzenou pozornost a být na tom psy-
chicky aspoň trochu dobře. Když je ti zle, jsi ponořený do sebe
a mineš plno věcí.
Jak vzpomínáš na své možná nejdivočejší roky, na bás-

nickou Skupinu 26?
Založili jsme ji s kamarády v Jizerkách. Jeden ze zakládajících
členů, Pavel Kukal, četl někde u Huga, že se tajná diplomatická
pošta do Říma posílala pod kódem 26. I my byli katolíci, cítili
jsme se být za bolševika ve spojení s Římem, a bylo to tajné. Ze
začátku nás bylo osm, scházeli jsme se v Příchovicích, ale fa-
rář dostal strach, mohl by prý přijít o státní souhlas, tak jsme
se začali potkávat pokaždé jinde. Po roce 1989 se naše skupina
otevřela, objevili se tam anarchisti, pankáči, dokonce jeden sa-
tanista, prostě páté přes deváté. A začalo naše nejdivočejší ob-
dobí. Četli jsme na různých vystoupeních, pořádali zběsilé akce
s punkovýma kapelama, chodili po máchovských hradech a re-
citovali na zříceninách… Ve Vimperku jsem pořádal akci Šesta-
dvacítky – týden čtení básní na arkádách – a představ si, při-
jelo šedesát autorů! Někteří tu byli skutečně celý týden a nikdo
nechtěl ani korunu. Kdo by dneska přijel číst zadarmo? Byla to
úžasná doba. Recitovali jsme na pódiu, a když se to poslucha-
čům nelíbilo, lítaly lahváče. Někdo chodil se vzduchovkou, já
se serval kvůli platonické lásce… Ani Rimbaud s Verlainem by 69
s náma nevydrželi.
Ani ty jsi nakonec nevydržel.

To se nedalo vydržet trvale. Ale bylo nutné tím projít. Nemů-
žu říct, že by mě to naplňovalo, spíš mě to vysávalo. Kdybych
byl celou dobu sám na Šumavě, byl bych ochuzen o tuhle žitou
poezii, o žití v poezii.
Byl to v podstatě opak tvé současné samoty.

Byl to určitý druh extáze. Skutečně jsem se dostával do vytržení,
a ne jen tehdy, kdy jsem byl opilý. Ani jsem nemusel pít, a za-
čal jsem řádit – to z té atmosféry. Tohle nejde dělat celý život.
V knize Kazatel je psáno: Je čas radosti a čas slz. Tohle byl čas
dovádění a pak přišel čas zklidnění. Je ti padesát, mohl bys tro-
chu zmoudřet, říkal jsem si. Odejít do ústraní, zamyslet se nad
tím, čím člověk žil, jak jsem četl u Junga: Naslouchat, jak řeka
mého života pomalu stéká dolů.
Kde byla tvá potřeba samoty, když jsi řádil s kamará-
dy? Objevila se až potom?
Skupina 26 vznikla právě pro ty, co by se jinak cítili sami. Zá-
kladem bylo sdílení, společenství poezie. Jeden četl, ostatní mu
naslouchali.
Už tehdy jsi byl svým způsobem bez budoucnosti. Po-

dobně jako teď.
Já už nic nevyhledávám. Nic si neplánuju, absolutně mě neza-
jímá nějaké penzijní připojištění, nepřemýšlím, jak bych měl
dožít. Možná budu pokračovat do ticha a mlčení. Leccos jsem
podělal, je třeba modlit se za druhé, aby mi odpustili. A taky se
chci soustředit na to, co říkají staří mudrci, předsokratikové:
jak důležité je poznat sám sebe. Tam někde leží jedna z nejdů-
ležitějších odpovědí při hledání smyslu života a Boha. Člověk si
zakládá na tom, čím je. Takové úsilí není vůbec důležité. Je tře-
70 ba se soustředit a být v tichu. I proto spím venku, proto mlčím
a dívám se na hvězdy. Čekám na odpověď.
Když je tvé hledání mlčenlivé, možná i odpověď bude

taková.
Ano, vždyť se říká, že mlčení je jazyk Boží. Já s Ním potřebuju
zavést dialog, navázat na Jeho způsob mlčení. Budu tedy mlčet
a třeba se dívat při adoraci na oltář. On bude taky mlčet – a uvi-
díme, co z toho povstane.
Jsou dny, kdy vůbec nepromluvíš?

Já mluvím často se zvířaty. Pokřikuju třeba na ptáky: Nazdar,
jdeš na žížaly? Takhle na ně volám, ale samozřejmě vím, že je
to napůl samomluva, nejsem takovej šílenec, abych nevěděl, že
mi pták nerozumí. Ale mluvím s nima, to jo. Mluvím i se stro-
mama nebo s bouří. Když se ozve hrom, říkám: To máš pravdu,
jasně! A když přijde opravdu pořádná šlupka: To je ono, neser se
s tím! Strom, hvězdy ani Bůh nejsou vázaní na slovo. To jen my
lidi. Mám jeden úžasný mystický zážitek, který mi nejde z hlavy.
71
Jel jsem do práce na kole. Modlím se po cestě, odříkávám Otče-
náš a vidím hodně nízké mraky. Ten stratokumulus úplně leží,
řekl jsem si a uvědomil si svůj stísněný pocit, takový, že by se
člověk nejraděj přikrčil. Projel jsem lesní křižovatkou, zastavil
a uviděl na stromě okrový svit. Aha, to čistili příkop traktorem
a vystříkl jim jíl na kmen, napadlo mě. A hned mi došlo, že to
jíl není. Otočil jsem se a za sebou uviděl žluté slunce. Byly to
jeho paprsky. Pokračuju do práce a to slunce na mě furt svítilo!
I v lese, kde byl jinak úplný stín, jsem byl ve slunci. Nekecám.
Dva kilometry jsem tak jel, znovu zastavil, znovu se podíval na
to slunce, a až když jsem musel odbočit, celé to skončilo.
Slunce tě provázelo.
A teprve za čtrnáct dní mi došlo, že z toho místa na obloze teh-
dy slunce vůbec nemohlo svítit! Jezdím tudy často a v ten čas
je zkrátka slunce na obloze úplně jinde. Chápeš to? Kdybych byl
72 pozornej, tak mi to došlo už ve chvíli, kdy se to dělo.
Myslíš, že jsi něco propásl?

Stoprocentně ano. Co s takovým prožitkem po několika týd-
nech? Už na to můžu jen vzpomínat. Když jedu okolo, vždycky
si vzpomenu.
Třeba jsi nic nepropásl. Třeba se něco odehrálo v tvo-

jí mysli.
To nevím… Uvědomil jsem si, že mě někdo sledoval světlem
a že jsem se cítil v bezpečí. Je to symbolická výpověď. Tajem-
ství. Kdybych měl opravdu čisté srdce, možná bych uviděl Boha.
Voláš Ho někdy? Třeba podobně jako voláš na ptáky…

Volám, ale bohužel často v podobě temné výtky. Když prožívám
něco krásného, třeba východ slunce, cítím touhu spontánně dě-
kovat. Přijde to samo, nemusím se k tomu nutit. Stejně tak, když
vidím ve světě zlo, začnu Bohu nadávat. A zase spontánně, ne-
můžu s tím nic dělat.
Skutečně nemůžeš?
Jistě bych to dovedl potlačit, abych ta slova nevyslovil. Ale k če-
mu? On je stejně ve mně vidí.
Mluvíš o dobru a o zlu. Kde je v tomto hodnocení pří-

roda? Je dobrá, nebo i špatná? Nebo stojí mimo tyhle
kategorie?
Když vidím zvíře ulovené jiným zvířetem, můžu to cítit jako zlo.
Ale ono to asi zlo není. Příroda je prostě taková, nelze ji soudit.
Já to jen tak prožívám. Když jsem měl na Churáňově kočku, hnal
jsem ji šutrama od krmítka, kam se slítali ptáci. Nechtěl jsem,
aby nějakého ulovila. Ale bylo to zlo? Spíš ne. Tímhle způsobem
je stvořený svět, aby jedna bytost žila na úkor druhé. Proč je to
tak, zůstává záhadou. Vždyť je to šílený! Přitom je to takhle po-
stavený celý. I ta tráva je živá! A šlapu po ní.
A kdo ví, jestli ji to taky nějak nebolí. 73

No jasně. Jeden požírá druhého. Jak z toho vykročit? To bys
musel pít jenom vodu, a to ani nevíš, jestli v ní něco neplave.
Být jedině jako džinisté, kteří nosí roušku, aby nevdechli něja-
kého živočicha.
Když spíš u potoka, je proud vody schopen něco z tebe

jakoby odplavit nebo naopak přinést?
Je to možné, pokud se takovým možnostem člověk otevře a na-
staví. Ano, dovedu se položit do pocitu, že proud mnou proté-
ká a očišťuje mě.
Což je blízko tomu, jak vítr prochází skrz korunu

stromu…
Ve vichřici jsem objímal stromy. Ne abych nabíral energii, ale
abych cítil jejich chvění. Jednou jsme přecházeli Nízké Tatry a na
hřebenech se v noci dostali přímo do bouře. Ležel jsem na ze-
mi a slyšel, jak duní. To jsou silné zážitky. Nedávám tomu žád-
né ezoterické významy, jenom vnímám, jak je všechno spojené:
74
75
hrom duní a země mu odpovídá. Nebo vichr rozhoupe strom
a on pak ten pohyb předává mně, jak ho objímám. Když se sou-
středíš, prožiješ to. Nevím, jestli je to u potoka reálné očištění,
ale působí mi to jemnou rozkoš.
Chodil jsi dálkové pochody, víc než sto kilometrů v ku-

se. Je i sama chůze, tedy pohyb sám o sobě schopen
něčeho podobného?
Určitě. Člověk se dostane skoro do transu. Vlastně zapomene i na
to, že jde. Já zažil to, co říkali o pochodech smrti: šli z koncen
tráku po trojicích, ten uprostřed spal a dva po krajích ho vedli –
a pořád šli. Já šel sám a skutečně jsem za chůze usnul. Probudil
jsem se v příkopu. Nohy vydrží, pokud se trénují, ale spánek se
moc trénovat nedá. A když se jde v kuse sto osmdesát kilomet-
rů, což mi trvalo nějakých třicet šest hodin, potřeba spánku se
dostaví. My navíc vycházeli o půlnoci, potom jsme šli přes den
76 a pak celou další noc. Člověk nespal dvě noci. Někdy na sto tři-
cátém kilometru byla přede mnou dlouhá rovná silnice a na je-
jím konci blikalo světlo přejezdu. Bylo bílé. Já se na něj napojil
a šel k němu. Vší silou jsem držel oči otevřené.
Chodil jsi s dalšími lidmi?

Tyhle ultrapochody pořádali nadšenci, chodili jsme spolu. Moje ka-
marádka Maruška Dolistová, velká sportovkyně, co běhá maratony,
si chtěla pochod vyzkoušet, tak jsme spolu šli z Klínovce na Cíno-
vec. Ale chodil jsem taky sám, třeba stovku jsem šel sólo.
Mluví se při extrémní chůzi?

Když si na to teď vzpomenu, tak v noci se mlčí. A při prvním
rozbřesku se začne mluvit.
Trochu jako ti ptáci, co začnou zpívat s rozbřeskem.

V noci se nanejvýš řekne: Támhle je značka, tady je kontrola –
člověk prochází kontrolními body. Ale když začne svítat, začne
se povídat… Skutečně jako by to bylo spojené se světlem.
Co tě na dálkových pochodech lákalo nejvíc?
Cesta na hranici mých možností. Pořád jsem je prodlužoval a pro-
dlužoval, až mi doktor zjistil něco s kyčlema, v devětadvaceti
jsem měl náběh na artrózu. Já chodil strašně moc, nejenom ty
pochody, i do práce jsem naschvál chodil okolo celých Teplic.
Denně osm nebo deset kilometrů, podle okruhu, který jsem zvo-
lil. A taky jsem běhal, třeba patnáct kilometrů. A do toho chodil
ty stovky. Opotřeboval jsem si klouby a musel s tím skončit. Ze
začátku mě klouby bolely, myslel jsem, že to bude špatný, ale
pak se to srovnalo a já můžu chodit normálně.
Normálně? Když spolu někam jdeme, mám co dělat,

abych ti stačil.
Chodím asi svižně, ale fakt nespěchám. A nějaké kilometry mě
vůbec nezajímají. Opravdu jenom jdu, a když se mi zachce, sed-
nu si. Jo, někdy mě to popadne a já mastím na Boubín jako blá-
zen. Ale většinou se spíš dívám okolo. 77
Boubín… Mluvíš o něm už po tolikáté. Jaký je rozdíl

mezi lesem a pralesem? Nemyslím to, že v pralese se
neprovádí údržba, spíš rozdíl v pocitu.
Tím, že je prales smíšený, jsou tam různé druhy stromů a různě
staré, je o hodně pestřejší. Vidíš tam i víc tvarů, zákoutí, šera,
prasklin… Prales je bohatší les. Tam člověk může opravdu říct,
že vchází do síně, do chodby, do věže… Kdežto v normálním lese
je všechno uspořádané. Zase se tam líp chodí, nemusíš co chvíli
něco přelézat nebo obcházet. Já jsem rád i v normálním obhos-
podařovaném lese. Do velkého pralesa na Boubíně se nesmí. Je
ale ještě jeden malý prales, Milešický, a tam se vlézt dá. Člověk
se tam posadí, je uprostřed, není na něj vidět. Můžu kreslit uh-
lem stromy. Jsem tam třeba celý den. Nebo dýl.
V poslední době jsi začal Šumavu i fotit – ne klasic-

kým fotoaparátem, s tím chodíš už dlouho, ale came-
rou obscurou.
Základ je jednoduchá světlotěsná kartonová krabice. Na její zad-
ní stěnu nalepím dovnitř fotopapír, na přední je staniol a v něm
dírka superslabou jehlou. Když ji odcloním, po dlouhé expoziční
době, po desítkách minut, se na papíře objeví fotonegativ. Ten
převrátím ve skeneru. Čím je dírka slabší, tím větší je clonové
číslo. Zaostřené máš komplet všecko, toho na klasickém foťáku
nikdy nedocílíš. Teprve s tím začínám, dělám pokusy.
Které ovšem mají skutečně silnou autentickou atmo-

sféru.
I mně se líbí. Navíc mě vzrušuje, že mám pokaždé jen jednu
možnost. Jdu někam do slatí nebo k potoku, pozoruju světelné
podmínky, stíny, ozářené plochy, všechno připravím a někdy až
hodinu exponuju. Pak se vrátím, v temné komoře fotopapír vy-
volám a teprve zjistím výsledek. To si zatraceně rozmyslíš, než
něco uděláš.
78
79
80
81
82
Jako když si zvíře
vyhrabe noru
Podhorská louka. Ať se člověk podívá na jakoukoliv stranu, všu-

de jen lesy, pastviny a hory na obzoru. Žádné stavení. Ticho tu
ale přesto není. Na louce to žije. Čtyři kozy, kozel, kůzlata, dva
osli, pes, několik koček, spousta husí, slepice, králíci… A taky
člověk. Martina Kyselová.
Jsou zvířata lepší než lidi?

To je teda otázka! Jasně že nejsou.
Proč s nimi tedy žiješ? 83

Je mi tady líp než někde na vsi nebo ve městě. Mám tu svůj ži-
votní prostor, ve kterém jsem sama sebou, nemusím se přetva-
řovat. Zvířata jsou taky taková, proto mě to s nimi baví. Praco-
vala jsem několik let na farmách, a když jsem pak šla do svého,
věděla jsem, že chci mít kozu. Ale jedna koza by byla sama, takže
aspoň dvě. Ve Francii jsem pracovala mimo jiné s osly, ihned se
mi zalíbili. Nejen vzhledem, především povahou. Na farmě, kde
jsem pracovala po návratu do Čech, měli chovný pár, když se na-
rodil malý oslík, koupila jsem ho. Byl to můj velký zvířecí kama-
rád, bohužel v osmi letech umřel na koliku. Dělala jsem o oslech
i bakalářku. Na samotu patří pes, takže mám od začátku i psa.
Jak sis našla svoji louku?

Chtěla jsem místo na samotě. Věděla jsem, že mi stačí bydlet
v maringotce nebo v karavanu, že nepotřebuju barák, ale pár
svých hektarů. Chtěla jsem někam nahoru na Šumavu, co nej-
dál od civilizace, do místa, kam nevede asfaltka. Ale tohle místo
se naskytlo, je klidné, prosluněné…
Ale bez vody.
Asi kilometr odtud jsem objevila opuštěnou zarostlou studnu.
Voda v ní byla a já tam pro ni chodila. Zajímala jsem se, komu
to patří, a asi po pěti letech jsem ten pozemek přikoupila. Jez-
dím tam pro vodu pořád, pro mě a pro zvířata to stačí.
Co je to za vztah člověk-zvíře?
Je to vztah, který se neustále prohlubuje. Beru to tak, že zvířata
jsou součástí naší duše, našeho archetypálního já. Mezi sebou
mají nějaké telepatické přenosy, komunikují způsobem, jakým
to člověk nedovede. Kdyby člověk pochopil zvířata v plné hloub-
ce, nebyl by schopen zvíře zabít a sníst.
Jíš svoje zvířata?

Drůbež. Svoje kůzlata ne. Ale když jsem dělala na farmě a pra-
covala u ovcí, jehněčí jsem ochutnala. Patnáct let jsem maso ne-
84 jedla, teď ho zase jím. Ani tu drůbež ale nezabíjím, nechám si to
od někoho udělat. Zabila jsem ovci. Byla tak poraněná, že jí vy-
padla střeva z břicha, byla jsem u toho sama, neexistovaly ještě
mobilní telefony. Stála jsem před volbou nechat ji ležet, aby ji
roztahala divoká prasata, anebo ji podříznout.
Dá se komunikace člověka se zvířetem přiblížit slovy?

Když začneš vnitřně vnímat svoji bytost, odkrývá se před tebou
i bytost toho zvířete. Bereš ho jako rovnocenného tvora a uvědo-
muješ si hloubku, kterou v běžném kontaktu nepostřehneš. Ve zví-
řatech je něco, co zdaleka přesahuje to, jak je člověk běžně vnímá.
Oslovuješ svoje zvířata?

Promluvím na kozu, na osla, na psa, ale že bychom si rozprá-
věli, to ne. Ta komunikace není ve slovech, a proto se slovy těž-
ko vyjadřuje.
Do přírody a do samoty tě to táhlo od dětství?

Četla jsem knížky o indiánech a přála si naučit se řeči zvířat.
Doma jsem měla jen kočku a andulku. Někdy ve třinácti letech
jsem měla jasnou představu, že se v osmnácti odstěhuju na Si-
biř. Někam za Altaj, do oblastí, kde nejsou žádní lidi, že tam
budu žít v lese.
Přitom jsi vyrůstala ve městě.

Ano, v paneláku. A civilizace mě neskutečně srala. V přírodě je
opravdovost. Na farmách jsem začínala jako zahradník-pěstitel,
ke zvířatům mě to ale táhlo víc. Lákalo mě pastevectví, kočovat
s ovcema někde po horách! Já nejsem typický hospodář, který
by zvířata choval pro maso. Kozy mám na mléko, kůzlata prodá-
vám – i na maso, když není jiná možnost. Dvakrát jsem praco-
vala ve velkokapacitním kravíně, u masných krav jako zootech-
nička, u mléčných jako dojička. Bylo tam příliš hrubosti. Ne že
by krávy v JZD někdo vyloženě týral, ale naháněly se dvakrát
denně na dojení a v rámci všemocné ekonomiky nebyl čas ani
možnost věnovat se jednotlivému zvířeti, ulevit mu třeba od bo- 85
lesti, kór když kulhá půlka stáda.
Teď pracuju dva tři dny v týdnu u koní. V téhle stáji se mají
koně dobře: prostorné boxy, kvalitní krmení, velké výběhy. Je
to takový koňský důchoďák – koně tam v současnosti nepracu-
jí, tedy nejezdí se na nich ani sportovně, ani rekreačně. Někte-
ří jsou staří, ale ne všichni. Já jsem tam od toho, abych koně
vodila do výběhů, čistila je. Nemám s nimi moc zkušeností, ale
na tohle stačím.
Jak ke zvířeti přistupovat?

Zvířatům musíš někdy dát najevo hranice, vystupovat jako vůd-
ce, ať je to kůň, pes nebo třeba kozel, musí tě respektovat. Není
nic snadnějšího než nahnat zvířeti strach. Třeba tě i poslechne,
ale jen pro tu chvíli. Když jednáš se zvířetem s respektem, klid-
ně, důsledně a bez agrese, začne ti důvěřovat. I problematický
jedinec změní svoje reakce. Může to trvat několik měsíců, ale
změna bude trvalá. Jak se člověk chová ke zvířatům, tak se ona
chovají k němu.
86
87
Je pravda, že zvířata nejsou zákeřná?
No… Jedno divoké prase mě pokousalo. Ale mohli za to lidi. Zvíře
bylo kastrované, mělo vytrhané zuby, a stejně bylo divoké. Mezi
bohatými lidmi v okolí Prahy je dneska moderní si místo psů po-
řizovat divočáky. To, které mě pokousalo, měla rodina v ložnici,
odkojili ho na flašce a teď, když mu bylo deset měsíců a vážilo
přes metrák, pořád ještě spinkalo u postelí. Byl problém dostat
ho z pokoje a vůbec z baráku. Majitelé ho nezvládali. I když je
prase kastrované, je to divoké zvíře a přijde do puberty. Tohle
zvíře nerespektovalo cizí lidi a ženské zejména. Jeho páníček
měl dva metry, na toho si netrouflo, ale páníčkova přítelkyně
měla s prasetem problém. Ne že by ji přímo napadlo, ale cenilo
zuby, zatarasovalo jí cestu…
Tvoje zvířata jsou na tebe hodná?

Prasata nemám. Husy se někdy pokoušejí chovat výhrůžně, ale
88 už jsou na mě zvyklé. Ostatně husy to mají v povaze, dřív se
houseři chovali místo psů jako hlídači.
Na své louce jsi vlastně tak trochu uvázaná.

Hospodaření zabere strašně moc času, k životu v přírodě to
ale patří, člověk si pěstuje jídlo, má drůbež, vajíčka, mlíko.
Vstávám v šest, ale když se někdy potřebuju vyspat, spím do
devíti.
Musíš se o zvířata postarat.

Kdybych je neměla, tak si třeba stavím srub nebo mám pole. Ži-
vot v přírodě je životem v práci. U zvířat jen musíš udělat práci
každý den včas. Ale to je na druhou stranu vlastně dobré, dává
ti to rytmus. Je příznivé, když má člověk nějaký řád.
Ten máš i v průběhu celého roku.

Ve městě máš taky řád, ale nadiktovaný civilizací. Malé dítě
musí ráno vstát a jít do školy, odpoledne na kroužky… I v do-
spělosti jedeš v rytmu, který ti někdo předepíše. V přírodě máš

přirozený řád. Zvířata mají hlad, tak vstaneš a nakrmíš je. Ži-
ju v podmínkách, kde je dlouhá zima, tak musím nasušit seno.
Když jsem měla jen dvě kozy a osla, sušila jsem si všechno, teď
seno i kupuju. Ale pořád suším, abych měla aspoň na měsíc ze
svého. V maringotce je v zimě opravdová zima, tak si musím
nadělat dříví. To všechno je práce, ale jiná, než když člověk sto-
jí někde u pásu a je v časovém presu. To, co dělám, mě baví,
práci a zábavu mám propojenou. Moje činnost není oddělená
od mého života. Nemám dovolenou, že bych odjela někam do
kempu, ale večer si třeba sednu a opeču něco na ohni. Jsem
na své louce, přitom duší jsem spíš kočovný pastevec. V dnešní
době – a tady v Evropě – ale už moc nejde, aby člověk kočoval
se stádem krajinou.
Na té Sibiři, o které jsi snila, by to možná ještě šlo.

O Sibiři nám vyprávěla ruštinářka, hodně tam jezdila. Od ní jsem
věděla, jaká je tam příroda a liduprázdno. Že je to prostor, kde 89
se člověk ztratí, a když nebude chtít, tak ho prostě nenajdou.
Já měla velké problémy s životem ve městě, s životem, jaký po
mně ostatní chtěli. Nedávalo mi to smysl, připadalo mi to umělé
a vynucené. Od rána do večera jsem se měla nějak chovat, nějak
se oblíkat, dělat něco, co jsem nechtěla. To, jak dnes žiju, není
extrém, ale alternativa, ve které se cítím dobře.
Měla jsi v tomhle ohledu nějaký vzor?

Neměla. Chodila jsem na gympl z donucení, školu jsem odmíta-
la, učení mě nebavilo. Po revoluci jsme s přáteli chodili na před-
nášky o moderním umění, četli beatniky, Kerouaca, Ginsberga.
Ovlivnil mě punk i filozofie hippies. S knížkou poezie v kapse
a flaškou rumu v druhé jsme jezdívali na hudební festivaly, ale
i do přírody, bubnovali jsme o slunovratových nocích a přespá-
vali ve spacáku třeba i na sněhu. Tam někde to začalo. Pak jsem
se odstěhovala z města na vesnici, a když mi bylo přes dvacet,
odjela jsem na farmy. Nejdřív do jižní Anglie. V nějakém letáku
jsem si přečetla, že tam dělají zemědělství podle hvězd. Tak jsem
90
se to jela naučit. Dostala jsem dvouleté dobrovolnické vízum,
což byla tehdy jediná možnost, jak tam vycestovat. Absolvovala
jsem dvouletý kurz biodynamického zemědělství.
Co to je?
Je těžké to ve stručnosti vysvětlit. V současné době z toho vy
užívám sázení podle fází měsíce. Ve stručnosti: vychází se ze stei-
nerovské filozofie. Na farmu se nahlíží jako na celek. Jednotlivé
části, ať jsou to zvířata, záhon mrkve nebo hromada kompostu,
jsou vlastně jednotlivé orgány těla, které jsou mezi sebou pro-
pojené a musí společně fungovat. Když se jeden orgán naruší,
projeví se to na celkové rovnováze.
Když jsi na farmu odjela, řekla sis: To je ono! Našla

jsem, co jsem hledala!
Úplně ne. Pěstovalo se tam ekologicky bez chemie, už tehdy tam
běžel systém zeleninových bedýnek… V Anglii, Walesu i pak ve
Francii se mi líbilo. Ale chtěla jsem svoji půdu, vlastní teritorium.
V Anglii jsem se potkala se spoustou lidí, kteří žili v karavanech
na pronajaté půdě, ta je tam hodně drahá.
A ty jsi chtěla jistotu.

Myslím, že ne. Jistota neexistuje. Ale chtěla jsem svůj prostor,
jako když si zvíře vyhrabe noru a vytvoří si teritorium, v rámci
kterého se pak pohybuje, sbírá si potravu a cítí se tam bezpeč-
ně už jen tím, že to tam zná. Jasně, i to bezpečí je iluzorní. Ale
přitom je takové chování přirozené.
Jak to na farmách chodí? Já znám akorát Slunečnou

na Šumavě, kde jsi po návratu ze Západu taky nějakou
dobu pracovala.
Každá je jiná, všechno je o lidech. V Anglii jsem rok strávila
v camphillu, což jsou komunity integrující mentálně postižené.
Ti tam žijí v domech rodinného typu a podílejí se na práci na
farmě. Mohou tak být užiteční a rozvíjet svoje schopnosti. Žijí 91
plnohodnotnější život, než kdyby byli zavření někde v ústavu.
Na seminářích biodynamicky zaměřeného zemědělství jsme se
učili chápat vztahy a souvislosti spíš než se učit zpaměti názvy
a fakta. Některé farmy, které jsem navštívila, fungují ekolo-
gicky, bez chemie, už od války. Taková půda, kde by se pade-
sát let chemicky nehnojilo, je u nás snad jen ve vojenských
újezdech.
Jakou dobu jsi na farmách strávila?

Venku jsem byla tři roky. Vrátila jsem se do Česka a začala pást
ovce v Krušných horách. Ve Skotsku nebo pak ve Francii jsem
už taky bývala hodně sama, ale teď totálně, jen s ovcema. Jed-
nou za týden mi tam přivezli jídlo a jinak nikde nikdo. Byl po-
vodňový rok 2002, od jara do konce října jsem byla v tisíci me-
trech výšky a zažila, že se člověk nemá do čeho převléct a čím
si zatopit, všechno bylo beznadějně mokré. Při pasení ovcí tě
oproti práci na farmě překvapí nečinnost. Den je strašně dlou-
hej, když máš kolem sebe stádo ovcí, které se pase a ty je za
každého počasí jen obcházíš se psem. Je to náročné psychicky,
člověk je najednou sám se sebou a nemá činnost, která by mu
vyplnila dlouhé hodiny.
Potká tam člověk sebe?

To je individuální. Myšlenky se vynořují pořád, a když nemáš
jinou mentální činnost, mysl se rozjede! A není nic, co by ji roz-
ptýlilo. Vlastní mysl dovede být pěkně nepříjemná.
Vytváří nějaké negativní scénáře, nebo jenom odvádí

člověka od reality?
Jsou dny, kdy se vynořují samé negace. Zjistíš, že se často zabý-
váš věcmi z minulosti. Je naprosto nekontrolovatelné, jak mysl
neustále zabíhá, kam sama chce. Pomocí duchovních cvičení to
snad jde ovládnout, ale běžná mysl pořád někde bloudí. Teď rá-
no vstanu, nakrmím králíky a slepice, přemýšlím, co uvařím, co
92 udělám jako první… Ale představ si, že najednou seš ne týden,
ne měsíc, ale několik měsíců o samotě a vlastně bez práce. Jen
ráno vyženeš ovce na pastvu a pak tam řadu hodin prostě sedíš.
Občas vstaneš, obejdeš stádo a večer je zaženeš zase domů. Při-
tom se od něj nemůžeš vzdálit, že by ses šel někam projít nebo
se ponořil do nějaké činnosti.
Vedlo tě to k nějakým duchovním praktikám?

Být s ovcema několik měsíců na devadesáti hektarech přinese
ze začátku nadšení. Poznáváš nové místo, jsi v přírodě, ale br-
zy to začne být dlouhé. A dny jsou pořád stejné. Jistě, můžeš
si třeba číst, ale nic hlubokého, protože se začteš, obrátíš ani
ne dvě stránky, ovce někam odběhnou a ty je musíš popohnat.
Hodně lidí to řeší alkoholem… Já byla v Krušných horách jed-
nu sezonu a pak jsem šla na Slunečnou. Tam jsem zůstala dva
a půl roku. Nahoře na jedné pastvině až pod lesem jsem si po-
stavila týpíčko. A pak jsem šla sem na svoji louku. Říkala jsem
tomu, a vlastně pořád říkám U Matýska. Tak se jmenoval můj
první osel.
O kterém jsi udělala svoji bakalářku.
Psala jsem o využívání osla jako pracovního zvířete obecně. Os-
lů je na světě kolem 45 milionů, většina z nich žije a pracuje ve
velmi těžkých podmínkách, je to pracovní zvíře chudých. Moje
diplomka byla jednou z nejlepších v ročníku. Kdyby tak kantoři
věděli, kde jsem ji psala!
Pracoval Matýsek?
Měl svůj postroj, chodili jsme na dříví, byl jezditelnej. Byl to
hřebec, ale myslel si, že je bejk. Když jsme vyjeli na kopec a on
uviděl v dálce stádo krav, už se tam řítil!
Proč ses na studia přihlásila? Potřebovala ses teoretic-

ky dovzdělat?
Podle mě je úplná blbost, jak je to nastavené, že si uděláš střed-
ní a pak jdeš hned na vejšku. Člověk by měl jít na pár let do te- 93
rénu. Pak se může do školy vrátit a doplnit si problematiku, se
kterou se setkal v praxi, pospojovat si souvislosti. Já jezdila na
Zemědělskou univerzitu do Prahy do Suchdola, ale moc často
ne. Měli jsme i úžasné přednášky, třeba profesora Bartoše na
etologii zvířat, nauku o jejich chování. Po třech letech jsem si
udělala bakaláře speciální zootechniky.
Proč tě tak zaujali právě osli?

Mohla bych ti toho o nich navyprávět spoustu, ale někoho to
prostě táhne ke koním, jiného k psům a mě chytli osli. Nelituju.
Teď máš dva. Pracujou?

Bobík je zaučenej, učila jsem ho s poprsákem, takovým postro-
jem, ale momentálně nedělají. Předchozí čtyři roky jsem přes lé-
to u sebe na louce nebyla a teď po návratu je tu potřeba spousta
práce – měla jsem rozbité ohrady, snažím se husy připravit na
podzimní prodej…
94
95
Musela sis svůj život vyvzdorovat?
Musela. V mládí byl tlak ze strany příbuznejch velice silnej.
Spousta lidí z mého okolí nepobralo, jak žiju.
To, že jsi vysokoškolačka, věc nezměnilo?

Stále žiju sama v maringotce bez koupelny a živím se jako po-
mocný dělník.
Jsi v kontaktu s rodinou?

Občas za mnou přijede bratranec, jinak prakticky nikdo. Vyrůs-
tala jsem jenom s matkou a s ní nejsem v kontaktu vůbec. Po
svém žiju nějakých dvacet let.
Co nějaký partner? Celou tu dobu žiješ opravdu sama?

Nikdy jsem neměla tu klasickou ženskou potřebu mít děti a rodi-
nu. Možná proto, že jsem sama v rodině nevyrostla. Každý máme
96 svůj životní úkol a mým není rodina, alespoň ne ta lidská. Navíc
mě stejně nebaví vařit, uklízet a starat se o domácnost. Raději
dělám dříví a stavím chlívky. V průběhu let jsem občas někoho
měla, ale nic trvalého. Chtěla jsem být sama. Osamělá se přitom
absolutně necítím. Jsem přesvědčená, že kdybych neměla měsíc
potkat člověka, vůbec mi to nepřijde divné. Cítím se být propo-
jená s tím, co mě obklopuje, je to realizovaná součást mého já.
Jaké to je, když člověk delší dobu s nikým nepromluví?

Hezké. Otevřeš ráno oči, podíváš se ven a nevidíš ani barák, ani
člověka. Ani tě nenapadne, že by mělo něco scházet. Já nemám
žádné vyhraněné náboženství, říkám tomu přirozený šamanis-
mus. Když žiješ léta v přírodě, tak nějak samozřejmě to vyplyne.
Člověk začne komunikovat se stromama, s pramenem, s půdou,
s živlama… V přírodě se to otvírá samo, ani nevíš jak. Když se
do civilizace vrátíš, začne se to vytrácet.
Jsi šťastná?
Určitě ano!
Nemusela jsi nad svou odpovědí vůbec přemýšlet.
Není důvod nad tím přemýšlet, když je to v tobě. Ale musíš se
k tomu probojovat.
Je tenhle způsob života těžší pro ženskou než pro chlapa?

Nejsem chlap, tak to těžko porovnám.
Nesetkala ses s nikým, kdo by se nad tím podivoval?

Nejsem natolik v kontaktu s okolím, abych něco podobného slý-
chala. Skoro každý se podiví, ale místní si už zvykli. Ve fabrice,
když jsem tam krátce dělala, jsem potkala ženské, vesničanky!,
které nedojdou samy ani do lesa na borůvky. To mě fascinova-
lo. Každou chvíli se mě některá z nich ptala: A to se tam nebo-
jíš? V něčem byla ta fabrika i dobrá: za týden jsem měla zajiště-
ný odbyt pro všechny svoje produkty – vajíčka, mlíko, kůzlata.
I borůvky jsem jim prodávala.
97
Jsi evidentně v kondici, ale přece jen: velká fyzická síla,
taková ta robustní, chlapská při práci u zvířat nechybí?
Nemám srovnání. Ploty, stáj, všechno jsem si stavěla sama. Když
jsem sem přišla, nebylo tu nic. Nebylo to tady úplně podle mých
představ, měla jsem vysněnou řeku nebo rybník v blízkosti, ale
bylo dobře, že jsem neváhala. Když vidím dnešní ceny pozem-
ků, jsem ráda, že něco svého mám. A oceňuju, že nemám sou-
sedské problémy.
Protože nemáš žádné sousedy.

Bezprostřední sousedi tu nejsou, ale stane se třeba, že kozy ute-
čou vedle na louku k jezeďákům. Sousedské spory mívají i lidi
na samotách, třeba s někým, kdo jezdí jednou za čtrnáct dní
obhlídnout pozemky. Když si lidi vzájemně nesednou, může to
být peklo.
Problém je pak spasená či podupaná tráva?

Cokoliv. Třeba jen to, že žiješ jinak. Problémy můžou člověku
dělat myslivci, úřady, někomu může vadit pes, těch možností je
spousta. Já tu ale nikdy s nikým vážný konflikt neměla.
Do nejbližší vesnice je to od tebe dva kilometry. Zna-

jí tě tam?
To víš, že jo. Ve vsi je řezník, někdy, málokdy, tam zajdu. Ji-
nak zajedu sem tam nakoupit do Volyně. Nemám velkou so-
běstačnost.
Nešla jsi sem s představou, že soběstačná budeš?

Šla, ale v současné době to pro mě není zas tak důležité, není to
něco, čeho bych chtěla za každou cenu dosáhnout. Mám svoje
produkty, na zahrádce pěstuju brambory a mrkev. Med kupuju
od včelaře, je fajn, když ho vyměním třeba za husu. Úplná so-
běstačnost by byla hodně těžká – buď za cenu radikálního as-
ketismu, anebo s velkou počáteční investicí. To jsou věci, které
98 zjistíš až v průběhu. Máš dvě kozy, a pokud chceš, aby dojily,
a nechceš je mít uvázané na provaze, což považuju za neetické,
potřebuješ ohrady. Ty si postavíš sám, ale musíš si někde kou-
pit dříví. A když to uděláš z levných sloupků, za pět let uhnijou.
Nejsem nahoře na Šumavě, jen v nějakých šesti stech metrech,
ale stejně to není žádná jižní Francie nebo Španělsko, kde člověk
sklízí úrodu dvakrát do roka a zvířata se pasou i v zimě.
Jaké jsou tady zimy?

Nejvíc jsem tu zažila mínus dvacet čtyři. Můj první osel se ráno
třásl v přístěnku zimou, tak jsem ho opásala ovčí kůží a chodila
s ním, aby neprochladl. Maringotka se dá dobře vytopit do ně-
jakých mínus deseti. Ale rychle vychladne. Pro jistotu nemám
teploměr. Že je zima, poznám podle toho, že mi do rána zamrz-
ne v kastrůlku na stole mlíko.
Poznáš, jaká bude zima?

To se těžko odhaduje. Snad podle různých ukazatelů, jestli třeba
zvířata hodně žerou nebo mají hustší srst. Od jara do podzimu
99
jsem pořád venku. Na zimu si do maringotky nacpu všechno, co
nemůže zůstat venku. Pak mi trochu chybí uvnitř prostor. Mám
v plánu si pořídit starší karavan, kde bych měla čistý prostor
na spaní. Zvířatům chlad tolik nevadí, co potřebujou, je závětří
a suchá podestýlka.
Tohle jsi zjistila už na farmách, nebo až tady na svo-

jí louce?
Ani nevím, je to škola života. To se člověk prostě naučit musí, jinak
by nepřežil. Samozřejmě děláš ze začátku chyby, pořád je děláš.
Od začátku je ti jasné, že když chceš teplo, musíš nadělat dříví,
a když chceš vodu, je třeba ji nanosit. Samo tě to přivede k šet-
ření. V zimě to kolikrát leze člověku na mozek, o půl páté je tma,
a já musím ještě na dříví a dát zvířatům. Pak si ale zatopím a zjis-
tím, že ke spokojenosti stačí hrnek kafe. Jsem ráda, že ho mám.
Máš přátele? Chodí sem za tebou, nebo ty za nimi? Máš

na to čas vůbec?
Chodím občas do vedlejší vesnice popovídat si s jedním starším
pánem. Podobně jako já žije na Šumavě víc lidí. Občas se někdo
z nich zastaví, a i když je to nečekané, snažím se udělat si čas
a vypít spolu aspoň to kafe. Dneska je řada věcí načasovaných,
a kvůli tomu lidem spousta dalších záležitostí uniká. Já to be-
ru tak, že když za mnou někdo přijde, není to náhoda a byla by
škoda to nevyužít.
Od loňského podzimu tu už úplně sama nejsi.

V maringotce asi kilometr ode mě bydlí kamarádka. Celý život
pracovala u koní. Má devatenáct koček, ujala se jich, když se jich
zbavili jejich majitelé. Některé byly v minulosti týrané. V posled-
ních letech se musela se zvířaty několikrát stěhovat a to pro ně
byl velký stres; zvířata těžko snášejí změny. Tady nikomu ne-
vadí, mohou tu zůstat. Uvažovaly jsme o založení soukromého
azylu pro kočky, protože týraných a opuštěných koťat pohoze-
100 ných u popelnic je hrozně moc. Útulky jsou přeplněné. Založení
azylu by ale bylo legislativně, a tudíž i finančně náročné. Musely
bychom absolvovat speciální kurzy, zbudovat karantény a plnit
další kritéria. Takže se o kočky staráme jako soukromé osoby.
Z toho, co vyděláme, raději koupíme krmení a zbudujeme volié
ry pro lepší pohodu zvířat.
Není to přece jen tak, že k sobě potřebuješ člověka? As-

poň na dosah, tedy na ten kilometr?
Chováš-li zvířata, zvláště v takto drsných podmínkách, je velká
výhoda, když máš poblíž někoho na vzájemnou výpomoc, abys-
te si třeba pohlídali zvířata, když onemocníš nebo musíš odjet.
I ohrady se ve dvou staví lépe. Jezdíme společně na nákupy, ale
bydlíme každá ve své maringotce, máme každá svou zahrádku
a naše zvířata svůj soukromý prostor.
Nad tvou loukou vede silnička. Skoro nikdo tudy nejez-

dí, ale občas přece jen někdo. Zastaví se tu i náhodný
kolemjdoucí, kterého zaujmou zvířata?
Tuhle se tu třeba zastavil člověk, kterého zajímalo, jestli nemám
čerta na brambory, že by ho ode mě koupil. Vyklubal se z něj
úžasnej chlapík, co prožil velkou část života v emigraci. Prý abych
si nemyslela, že odsuzuje můj životní styl, naopak, ve Švýcarsku
znal lidi, kteří přes léto pásli v horách ovce, takže tomu dobře
rozumí. Je mu přes osmdesát. Když šel do důchodu, koupil si
klávesy a začal skládat muziku.
Tobě kultura nechybí?

Už ne. Probojovala jsem se k souladu se svým životem, už mě
to netáhne na koncerty a na festivaly. Byly roky, kdy jsem na
ně ještě sem tam vyrážela, ale potkávala jsem se tam s lidma, se
kterýma jsem si nerozuměla, neměli jsme dost společných témat.
Teď už většinou ani nemám peníze na to, abych šla někam na
pivo. Věci pro mě mají jinou hodnotu. Postupně jsem odložila
ty, které nepotřebuju.
101
Necítíš na sebe žádný tlak?
Beru jako potřebu, že se nechávám najímat na práci. Zdravot-
ní pojištění je z hlediska mého způsobu života velká částka a tu
platit prostě musím. Patnáct stovek. Za to tady postavím ohra-
du nebo můžu celý měsíc žít. Systém mě tlačí do toho, dát to
na pojištění. Kdybych ho neplatila, mohla bych přijít o pozem-
ky, o zvířata… Mám staré auto, jezdím jím do práce, i na jeho
provoz si potřebuju vydělat.
Cítíš se svobodná?
Se svobodou je to stejné jako se samotou. Je to vnitřní stav. Svo-
bodný se můžeš cítit v jakékoliv situaci. Dobře chápu, že žije-
me v materiálním světě, a snažím se najít polohu, abych v něm
mohla svobodná zůstat, a přitom si dělat, co chci. Někdo se mů-
že cítit svobodnej i ve fabrice, jinej bude na louce se zvířatama
jako ve vězení.
Máš všechno, co potřebuješ?
102
Chybí mi víc času, kdy bych mohla dělat na svém. A ježdění na
koních. Měla jsem období, kdy mi chybělo cestování, pořád jsou
místa, která bych ještě chtěla vidět.
Chodíš aspoň na procházky? Zajdeš si třeba do kopců

a vrátíš se druhý den?
Prvních osm let tady jsem na živnosťák pracovala v lese. Děla-
la jsem sama, na jaře jsem jezdila sázet, v létě ožínat, vyřezá-
vat nálety, na podzim pálit klest a natírat stromky v oplocen-
kách. Brala jsem s sebou svého psa a na vzdálenějších lokalitách
jsem i přespávala. Ve spacáku u ohně. Na jaře za úsvitu v lese
nádherně zpívají ptáci, je to intenzivnější než na louce. Poznala
jsem spoustu míst v okruhu 25 kilometrů, ale až nedávno jsem
při práci v lese poprvé potkala rysa. Teď se na noc vždy vracím
domů. Mám víc zvířat, jsou naučená, že je krmím ráno a ve-
čer, navíc mám potřebu to tady kontrolovat, jestli nic neuteklo
a všechno je v pořádku. Venku někdy přespávám. Abych ale šla 103
na celý den pryč, to určitě ne. Je to dané i tím, že momentálně
při práci u koní nachodím kolem třiceti kiláků denně.
Cože?
Můj hlavní úkol je vodit koně do výběhu, aby měli pohyb. K to-
mu nějaké to ošetřování. Tak se nediv, že když přijdu domů,
radši si u maringotky sednu. Když je dobrá viditelnost, je od-
tud vidět Javorník.
A čekají tu na tebe zvířata.

Lidi, co žijí na samotách a vylepšují si svoje obydlí, staví pro-
sklené terasy a nějaké vychytávky, zvířata většinou nemají. Ne-
bo jen jednoho psa jako společníka.
Nebyly by přece jen nějaké okurky jednodušší než husy?

Okurky jsem zkoušela na druhém pozemku. Uschly. Co neuschlo,
sežral slimák. A když pršelo, chytly plíseň. Navíc s okurkama
není taková zábava. Vypěstovat něco v Pošumaví není sranda.
Když se podíváš do historie, jak tady žili před sto lety, zvířata
měli vždycky.
Žiješ trochu tak, jak se žilo dřív.

První, s kým jsem se tady skamarádila, byli staří lidi. Jim jsem
nepřišla nijak podivná, měli jsme si o čem povídat a nepoklá-
dali mi pořád dokola ty otázky, jestli mi něco nechybí a jestli se
nebojím. Celý život sice chodili do práce, za komunistů to jinak
nešlo, ale doma měli zahrádku, kozu a vzpomínali, jak žili jejich
předkové. Takoví mě chápali, mladí spíš odsuzovali: Žije v boudě
a nechodí do zaměstnání! Já nežiju úplně tak jako staří Šuma-
váci. Oni neměli auto a kupovali daleko míň věcí. Vrátit zpátky
to podle mě už nepůjde. Já se snažím s civilizací udržovat aspoň
nějaký kontakt. Kamarádka má v maringotce dokonce i internet.
Je na dvanáctivoltovou baterii, kterou nabíjí solární panel, tak
s ním musí hodně šetřit. Využíváme ho na praktické věci, třeba
104 odeslat platbu, aby kvůli tomu nemusel člověk do města.
Když do Volyně přece jen zajedeš, koupíš si třeba no-

viny? Zajímáš se o politiku, o svět venku?
Něco málo si občas přečtu na internetu, jen hlavní události a zda-
leka ne pravidelně. Noviny už nekupuju. Dřív jsem je kupovala
na podzim, abych měla na čem sušit houby.
Máš tedy odstup. V jaké kondici je civilizace? Může ji

něco neblahého dostihnout?
Nějaká ekologická katastrofa? To si nemyslím. Konflikty určitě
přijdou a dotknou se i nás, ale těžko odhadnout, jestli to bude
za deset let nebo za padesát. Co se mě osobně dotýká, tak to, že
v Čechách nežijeme ve svobodné a demokratické společnosti.
Systém přitvrzuje, individualita je potlačovaná.
Můžeš to ukázat na nějakém příkladu?

Mám přátele, kteří se snaží žít alternativně a vychovávat tak i svo-
je děti. Učí je v domácí škole a musí splňovat spoustu kritérií. Na
Západě jsem nežila dost dlouho, abych poznala sociální systém
detailně, ale vím třeba o matce samoživitelce, která žila s dětmi
v karavanu a v týpí. Úřady o tom věděly, ale neměla s nimi žád-
ný problém. U nás by jí do toho hned kecala sociálka. Omezené
jsou jak domácí porody, tak domácí umírání.
Uvažovala jsi někdy o tom, žít úplně mimo systém?

Znám na Šumavě pár lidí, kteří nemají doklady nebo
před čtvrt stoletím nahlásili, že odjíždějí do zahraničí,
a od té doby pro úřady neexistují.
V mládí ano, měla jsem touhu vypadnout do pustiny a spálit
za sebou všechny mosty. Dnes to mám jinak. Kdybych se toho
zřekla, nemůžu mít ani vlastní půdu. Bez ní bych těžko chovala
zvířata a já už je prostě mám.
Tvoje maringotka asi nemá poštovní adresu. Kde jsi ofi-

ciálně hlášená? 105
Roky jsem měla trvalé bydliště na Slunečné, teď jsem hlášená
na Městském úřadě v Želnavě. A mám pozastavený živnosten-
ský list, protože nemám provozovnu. Úřadům nevysvětlím, že na
sázení stromků v lese provozovnu nepotřebuju. Poštu si nechá-
vám posílat ke kamarádovi dolů do vesnice. Z jedné banky mi
odmítli poslat PIN, protože mi chybí osobní adresa a na poste
restante to oni prostě nepošlou. V Anglii ti doručovatel obálku
s PINem přinese normálně do karavanu. U nás jsem podle zá-
kona vlastně bezdomovec.
Myslíš, že podobně jako ty může žít víc lidí? Nebo že

by mělo?
Já se nesnažím zvrátit vývoj. Jen si žiju, jak chci. Přesto mys-
lím, že časem se lidi budou muset přimknout k jednoduššímu
způsobu života. Nedovedu si ale moc představit jak. Tabuizo-
vanou otázkou je domestikace člověka. Vyrostla jsem v pane-
láku a znalostí našich předků už mám jenom část. Když někde
potkám takovou tu městskou rodinku, slyším, jak dětem říkají:
Do lesa nemůžeš, nejsi nastříkanej repelentem, kouslo by tě
klíště! Do trávy nešlapej, tam by mohly bejt vosy, pojď pěk-
ně po chodníčku! To mi přijde naprosto děsivý. I když jsme si
vystavěli města, příroda je náš domov, jsme na ní závislí. Do-
spělý by měl dítě vést k tomu, aby se v domově cítilo bezpečně
a poznalo ho. Přitom je to úplně obráceně, děti jsou směrovány
k tomu, aby přírodu vnímaly jako něco cizího. Jaké potomky po
sobě zanechá tahle vystrašená generace? Možná budou umět ve
třech letech s počítačem, ale nedovedou ani vejít do lesa. A co
se stane, pokud se za několik generací budeme nuceni vrátit
k bližšímu kontaktu s přírodou?
Člověk je tedy domestikován a takový už zůstane?

Návrat do přírody je těžký, někdy vlastně nemožný, i pro ocho-
čená zvířata. Z vlka jsme udělali psa, ale ze psa už vlka nikdy
neuděláme. Víš, co je průvodním jevem domestikace? Zmen-
106 šení kapacity mozku. Podle druhu je to patnáct až pětadvacet
procent objemu mozku divokého zvířete. Domestikovaný tvor
mentálně zůstává na úrovni adolescenta. To je ten důvod, proč
člověka poslouchá.
Máš možnost někomu svoje znalosti předat?

Předávám je tím, jak žiju. Když je to někomu blízké, neodmít-
nu ho.
Když jsme se loni na rozhovoru domlouvali, na své lou-

ce jsi nebyla.
Několik let jsem pásla ovce ve vojenském prostoru v Milovicích
a pak v Polabí. Životní styl jsem měla podobný současnému:
v maringotce, o samotě, u zvířat. Osla a pár koz jsem měla s se-
bou, převezla jsem je tam dodávkou.
Jak ses do Milovic dostala?

Kvůli trvalému pobytu na obecním úřadě mi pozastavili živnos-
tenský list, a přišla jsem tak o nasmlouvanou práci. Řekla jsem
107
si, že půjdu pást ovce nebo kozy někam do hor, a dala si inzerát.
Tři měsíce jsem jezdila do fabriky na noční a pak se mi ozvali
právě z Milovic. Měli tři sta ovcí, osly a koně. Vypásala jsem tam
s ovcemi bývalé dělostřelecké střelnice, takové zarostlé pustiny.
V Milovicích se chovají i pratuři.

Ty jsem neviděla, ale stáda daňků a divokých prasat ano. Jsou
fakt všude. Jak se nebojím, tam bych ale po setmění těch pár
kilometrů přes les k maringotce s psama nešla.
Divočáci napadají psy?

Bachyně bývají na psy docela agresivní. Když jsem šla s ovcema,
běželi kolem divočáci lehkým poklusem v půlkruhu deset dva-
cet metrů od nás a stáda si ani nevšimli. V křoviscích jsem jed-
nou vyrušila prase, které vyskočilo a rypákem si rozráželo cestu
mezi ovcema. Když se něco děje, ovce se semknou. A to prase
uprostřed stáda doslova letělo, rypákem si jen odhazovalo ov-
ce na jednu, na druhou stranu, pink, pink, všechno v úžasném
108
109
fofru. Ani jsem se nestihla bát. Kolem rostly jen hlohy a na ty
se blbě šplhá…
Jiná nebezpečí tam nečíhala?

Pásla jsem na loukách, kam jezdili přes víkendy hrát si na válku,
provozovali tam paintball. Představ si tu absurditu: několik dní
jsem byla na pastvině úplně sama a najednou se tam přiřítí tři
sta ajťáků a střílí na sebe barevnejma kuličkama, chodí ověšení
větvema a jezdí v tančících. Dřív si hodně hráli na Vietnam, teď
spíš na Araby. Vyřvávají něco do amplionů, skovávají se v záko-
pech, střílejí po sobě… Zbudou po nich tuny odpadků.
Co zvířata, plaší se?

Ovcím je to jedno, ty jsou blbé. Osli řvali. Kozy jsme léčili z prů-
jmů, asi je při těch akcích někdo špatně nakrmil. Můj osel Matý-
sek z toho dostal koliku. Odešel po osmi dnech, střídali se u něj
110 doktoři a nevykřesali ho z toho. Umřel.
Na pastvinách se točí i velkofilmy. Dělali zrovna nějaký histo-
rický biják a požádali mě, jestli bych jim nenahnala do záběru
ovce. Asi dvakrát jsme to se psem zopakovali, chvíli drželi ovce
na místě, pak mi dali pětistovku a my šli zase po svých. Ty akce
byly úplně bizarní. Do vojenského prostoru přijela těžká tech-
nika, měsíc stavěli silnici, aby mohla přijet další těžká technika.
Bagry pak z hlíny vybudovaly nějakou pevnost. Nakonec přijeli
herci na koních, slavnostně to celé zapálili a bylo hotovo.
Jinak se ti tam líbilo?

Slušně mi platili, chovali se ke mně dobře, ale ovce měli ve straš-
ném stavu. Byli to lidi z Prahy, kteří si mysleli, že ovci stačí pást
se tři hodiny denně a zbytek času může být někde zavřená; že se
snad naučí žrát rychleji. Plánovali, že koně budou mít na volno,
občas na ně sednou a hotovo. Takhle to ale nefunguje. O zvířata
musíš pečovat a počítat s tím, že některé bude nemocné. Obnáší
to denní péči. Stádo ovcí shromáždili z vyřazených kusů po ce-
lé republice. Když jsem tam přišla, dva roky nebylo odčervené.
Normálně se přitom odčervuje čtyřikrát do roka. Zvířata neměla
přístěnky, nic. Později jsem se dozvěděla, že spousta ovcí ještě
před mým příchodem pochcípala. Až poté majitelé usoudili, že by
bylo dobré najmout někoho, kdo tomu rozumí. Když jsem přišla,
dostavěl se ovčín, prosadila jsem lepší krmení, stádo jsme od-
červovali. V období bahnění jsem u ovcí trávila 16 hodin denně.
Jenže ovce byly podvyživené, neměly mléko a pásly se s malými
jehňaty na bahniscích rozježděných tanky. Úmrtnost byla pořád
vysoká. Po roce a půl jsem šla od toho.
Kam?
Zimu jsem strávila tady, brigádničila jsem u koní, a pak přišla
další nabídka – z Polabí. Měla jsem tam svobodnou a zajímavou
práci. Vedla jsem malý chov ovcí, sama jsem vybrala plemeno
a zakládala stádo. Na starosti jsem měla i malou oboru s daňky
a muflony. A ve volném čase jsem měla možnost jezdit na koni.
Polabí je strašně upravené, domestikované, povolení potřebu- 111
ješ snad i na psí boudu. Farmy v Polabí nejsou klasické, kde na
pozemku pracuje celá rodina a živí je to. Jsou to hobby farmy,
které si pořídili bohatí lidi a žijí z dotací. Na farmě u Poděbrad
pěstoval majitel na třech hektarech černý rybíz – nikdo ho ale ne-
sklízel. Stačilo mu, že dotace na rybíz jsou vyšší než na pastviny.
Potkala jsem tam ale i jednoho zajímavého člověka. Kam já se
na něj hrabu se svýma zvířatama! Má toho desetkrát tolik. Ovce,
kozy, berany, nic z toho nejedl, asi deset plemen kachen, slepice,
husy, chovnou stanici na australské ovčáky… Svůj barák moc ne-
opravoval, před pár lety mu spadl komín a říkal mi, že od té do-
by netopí. V hospodě mu nadávali, že smrdí od psů a má sedět
venku. Pro mě to byl člověk, se kterým jsem na to pivo ráda šla.
Hodně četl, tři knížky týdně, znal nazpaměť knihy o Divokém zá-
padě, navíc byl chodící zoologická encyklopedie. Znal snad všechna
plemena slepic, psů a holubů – psy dokonce posuzuje na výsta-
vách. Na pozemku má totální zoologickou zahradu, dokonce tři
poníky. A všude kolem ty přepečlivě upravené polabské zahrádky.
Byl jako ostrov. Říkal: Já si svou divočinu dělám tady.
112
A ty si ji děláš zase u sebe.
Jsem tu nezávislá, na svém. Nikdo mi nemůže diktovat, jestli
mi pes může spát v posteli, nebo ne. Kdybych žila se zvířatama
někde na vsi, věřím, že si lidi přijdou stěžovat, že husy kejhaj,
že osel hejká, že drůbež smrdí. Dřív to na vesnici bylo normál-
ní, teď tam pomalu nemají ani slepici.
Já vím, že o to nejde, ale tvoje práce se zvířaty nemů-

že být, použiju ten příšernej termín, vůbec rentabilní.
Je to způsob života, který mi dává smysl, ale vydělat na tom ne-
jde. Když je dobrý rok, krmení získám lacino a něco si vypěstuju,
mám třeba i mírný zisk, ale jsem ráda, když z toho koupím obilí
a seno. Hodiny práce do toho samozřejmě vůbec počítat nemůžu.
Jenom oškubat husu trvá hodinu, a ještě ti budou lidi nadávat,
že to je blbě oškubaný. Kdybych si pořídila škubačku, musela
bych mít odbyt a produkovat ve větším množství.
Zaznamenáváš si, cos prožila?
V mládí jsem psala poezii, spíš jen pro sebe. A úvahy, ty mi do-
cela seděly. Roky jsem si psala s kamarádkou Angličankou, by-
la starší, z generace hippies. V dopisech jsem popisovala svou
denní realitu. Když člověk cítí, že mu druhej rozumí, je sdílnej.
Píšeš si s někým i teď?

Jen občas, nepravidelně. Kamarád mi říká, abych psala vlastní
texty, ale přes léto na to nemám čas. Zimy jsou dlouhé, ale to
zase nemám baterky.
Nemáš solární panel?

Mám, ale maličkej. Nabíjím jím hlavně dvanáctivoltovou baterii,
kterou potřebuju na elektrický ohradník.
Kolik toho spálíš přes zimu?

Takových pět metrů. Přes den, kdy jedu někam za prací, pocho-
pitelně nezatopím. Loni jsem ve skladu ve Volyni koupila i tro- 113
chu uhlí. Když do kamen hodím půl kbelíku, vydrží to do rána.
Chci ti říct jednu věc: kdybys dělal tenhle rozhovor v zimě, by-
lo by to něco úplně jiného. A myslím, že nejenom u mě. Teď je
konec léta, sedíme venku, svítí sluníčko…
V zimě bys mluvila jinak?

Samozřejmě. Mezi létem a zimou je veliký rozdíl, kór když žiješ
de facto venku.
Uděláme tedy jednu letní knížku a pak druhou zimní?

Ta druhá by byla jiná. Zimy tady člověka formujou. Od jara do
podzimu může žít na samotě skoro každej. I to je hodnotné,
může tě to přiblížit k cíli, ale zima je fakt hluboký zásah. Řešíš
základní existenciální věci. Je to úplně jiná rovina, než když ve
městě přemýšlíš o tom, jestli tvůj telefon není už moc starej, že
by sis pořídil nový model. Já tu počítám každou korunu, abych
měla na uhlí, na krmení, na doktora pro zvířata, kdyby bylo
třeba. I člověk může onemocnět. A stejně musí vstát a o zvířata
se postarat. A taky dovézt vodu a nadělat dříví. Když jsou velké
mrazy, zamrzá zvířatům voda v kýblech. A když se nedostanu
ke studni autem, musím ji přivézt na kolečku. Balíky sena mám
koupené, ale když promrznou, dá fušku je rozdělat. A do toho
může vítr třeba povalit ohradu. V zimě člověk přemýšlí jinak,
žije v jiné realitě, bojuje o přežití.
Napadá mě: co Vánoce? Máš na něco takového pomyš

lení?
Tuhle zimu jsem měla poprvé ve vedlejší maringotce kamarád-
ku. Má tam autobaterii, která utáhne i noťas. Na Vánoce jsme
slavnostně zapojily internet a pustily si pohádku. A udělaly si
k tomu pár chlebíčků. Zrovna dávali pohádku o Santa Clausovi,
kterej bydlel v maringotce. Byla modrá, naše jsou zelené.
Pěkná shoda okolností.

114 Prožívala jsem hlubokou spokojenost z malých věcí. Že večer už
nemusím nic dělat, a půjdu o kilometr dál, kde bude teplo, pus-
tíme si pohádku a otevřeme láhev sangrie.
Zima tu ale jinak moc romantiky nepřináší.

Sněhu tu bývá docela hodně, už jsem ho i shazovala ze střechy
maringotky. Po dlouhých mrazech jsou člověk i zvířata zesláb-
lí. Měla jsem nemocného kozla. Koupila jsem ho na podzim, to
už byl hodně hubenej a do mrazů se nestačil vykrmit. Pak do-
stal bronchitidu a na konci zimy prostě lehnul. Vyléčila jsem ho,
dvakrát za sebou odčervila, cpala do něj bylinkové čaje… Letos
napadl druhý sníh v dubnu, jestli si vzpomínáš. Zrovna rodila
koza-prvnička. Kůzle se narodilo zdravé, ale ona mu nechtě-
la dát napít. Já musela v pět ráno odjíždět do práce, tak jsem
už po čtvrté hodině stála zmrzlá v chlívku a držela kozu, aby se
kůzle pořádně napilo. A večer hned po příjezdu z práce znova.
Bála ses někdy o svoje bydlení?

Když je vichr, někdy se to s maringotkou pěkně komíhá. Přežila
jsem i orkán Kyrill, všude okolo popadané stromy a já tu běha-
la s čelovkou.
S čelovkou?
V zimě, když odjíždím do práce, musím všechnu práci dělat za
úplné tmy. Bez čelovky by to nešlo. Večer, když mám hotovo,
můžu si třeba chvíli číst, ale zase jen s čelovkou. V létě se zabavíš.
V zimě je všechno holé, jen koukáš do sněhu, čas jde pomaleji.
Než přijde jaro.

Na jaře jsem šťastná, že jsme přežili zimu, já a zvířata. Když sle-
ze sníh, ukáže se spousta práce. Vyspravit ohrady, stáje, navíc
musím stihnout zahrádku a všechno kolem zvířat. Do toho pra-
videlně zaútočí civilizace se složenkama.
Jak ten útok vypadá?

Technická na autě, daň z pozemku, odpady. Popelnici nemám, 115
protože nemám číslo popisné. Když jsem se ptala na obecním
úřadě, poradili mi, že si mám vzít odpadky a nechat je někomu
vedle popelnice. To by mě asi hnali! Popelnici tedy nemám, ale
za odpady platit musím. Rodina s více dětmi zaplatí za odpa-
dy i několik tisíc korun, přesto, že žijí soběstačně, odpadu vy-
produkují minimum nebo tráví většinu roku v zahraničí. Platit
prostě musí.
Nejlepší je tu pozdní jaro a začátek léta. Mám ráda i podzim,
kdy se do cyklu přírody zase pomalu vkrádá zima. I v zimě za-
žívám stavy plné spokojenosti. Udělám potmě dříví, brodím se
sněhem, abych hodila zvířatům seno, a pak se podívám k obloze.
Svítí hvězdy a já najednou vím, že svět je v pořádku.
116
117
118
Kdybych byl jeden
Ve chlévě ustájená kráva. Louka se seče kosou. Otevřenými oke-

nicemi proudí do staré chalupy teplý vzduch. Když kamarád při-
nese čerstvě ulovenou rybu, vyvrhnou ji rovnou na zápraží. Re-
vanšují se mu mlékem a domácím tvarohem. Takhle nějak se na
Šumavě žilo v první polovině minulého století, v době, kdy člo-
věk ještě mohl na jednom místě strávit celý život. Předkové dvoj-
čat Klišíkových přišli na Stögrovu Huť po válce z Rumunska.
František a Ondřej se tu narodili a dodnes tu žijí. Starousedlíci.
Kdo je na té fotce?
František: Naše babička. Podívej se jí do očí! Uvidíš tam všechno 119
to utrpení. Měla deset dětí, pět z nich zemřelo. Celý život dřela
na poli. Vidíš ty oči?
To ona přišla z Rumunska do Československa?

F: Ano, díky ní jsme tady. V Rumunsku bylo ve čtyřicátém sed-
mém strašné sucho. Navíc krátce po válce. Přišli tam lidi od Be-
neše: Pojeďte na Slovensko, vraťte se zpátky do svojej otčiny.
Susedia, ideme na Slovensko? Áno, ideme! Vrátili se po spous-
tě let. Jejich předkové odešli za Marie Terezie nebo ještě dřív
někam k městu Oradea, Dolná zem tomu říkali. Potřebovali to
tam tenkrát zalidnit, Turci se jim do toho srali a panovník chtěl
utužit křesťanský živel, vytvořit bariéru před muslimy. Nově pří-
chozí měli daňové úlevy, ale vymezili jim v podstatě jen kus
džungle: Tady makejte! A oni makali. Takovéhle stromy mu-
seli porazit a kořeny vyvrátit, aby připravili pole a mohli vůbec
oset. Během dvou set let celou krajinu proměnili. Slováci tam
přicházeli za monarchie, později bylo to území chvilku maďar-
ské a potom rumunské.
Slíbila československá vláda něco vašim předkům, po-
kud se vrátí do staré vlasti?
F: Lákali je na pár kilo brambor. Nebo na cukr. Kdo pojede na
Slovensko, dostane deset kilo cukru! Takovej tam byl hlad, že
to stačilo.
Ale na Slovensko se stejně nevrátili.

F: Po celá ta staletí vzpomínali na svoji vlast, i Slováci v Dolné
zemi drželi tradice, písničky, kroje… A teď se těšili zpátky. První
exodus vyjel ve čtyřicátém sedmém. Jenomže vlak na Slovensku
vůbec nezastavil, hurá až do Aše.
Až na sám konec republiky?

F: Kde to sme? divili se Slováci. Nikdo jim nic nevysvětloval. Do-
vezli je do Sudet, do úplně jiné země, dosídlit slovanským živlem
pohraničí po Němcích. Krajina vylidněná, spousta prázdných cha-
120 lup. Ty půjdeš do skláren, ty do fabriky, ty do zemědělství. Makat
uměli, ale byli zvyklí na vinnou révu, na kořalku, na rajčata, na
papriky, na teplo. A tady najednou, ty vole, zima a sníh! Máme
dopis, kde strýc varuje ty, co v Rumunsku ještě zůstali: Iba ně-
choďte sem do Čechoch, lebo tu ani paradajky nevyrostú, vino
tu neni, iba sniah, sniah, sniah. Varoval je, ale už bylo pozdě.
Dneska se to už neví, že rumunští Slováci, co sem přijížděli, byli
často glugaři, lidi z hor, neměli žádné velké civilizační návyky.
Glugaři? Ten termín neznám.

F: To je něco jako východňáři, horalé, drsní chlapi, hned se pra-
li. Když přišli do baráku, první, co udělali, tak vytrhali podla-
hu. Byli z domova zvyklí na udusanou hlínu. Tady se jim říkalo
rumunští cikáni, ale přitom to byli Slováci. Celá Stögrovka by-
la po válce slovenská. Nebyl tu jedinej Čech! Vlastně jen jeden,
Pátek se jmenoval. Naše babička byla jedna z prvních, kdo sem
přišel. Tady se žilo po slovensky. Já to ještě pamatuju! Folklor,
písničky, jako za starých časů v Rumunsku.
Kdy to zaniklo?
F: V sedmdesátých letech, kdy staří lidi, prvousedlíci, umírali. Ti se
vůbec nenaučili česky, srali na to, srali na bolševika. Mladí chodili
do škol, mluvili jen česky, měli tendenci se rychle asimilovat. Náš
táta tohle neměl rád. On uměl česky, a když šel na úřad, mluvil
tak, tedy s přízvukem, ale jenom na úřadech! Nedej bůh, že by
promluvil česky, když potkal souseda. Čo sa hanbíš za slovenčinu?
Ani vy s bratrem už nemluvíte slovensky.

F: Dneska tu jsou všichni Češi jako poleno. Už jen podle jmen
zjistíš, že to tu bylo po válce obsazeno Slováky. Táta byl jeden
z těch, kdo to držel. Byl harmonikář, zpíval, hrál čardáše, stme-
loval vesnici. Byť formálně nebyl starosta, fakticky jím byl.
Babička sem přišla bez dědy?

F: Bez něj, protože už umřel. Dojela sama se čtyřma dětma, vza-
la s sebou všechny syny, dcera zůstala v Rumunsku, té nechali 121
polnosti, měli velké pozemky. Jejich vesnice se jmenovala No-
vý Šastelek. Děda tam byl starostou. I babička byla výjimečná,
uměla – tenkrát to uměl málokdo – psát a číst.
Co o dědovi víš?
F: Byl sedmkrát raněný v první světové válce. Museli mu vy
operovat i kus lebky. Měl pak privilegium, že v kostele mohl mít
na hlavě čepici. Vzpomínal, jak bylo před bitvou a přišli za nima
kněží. Když začal útok, schovali se velebníčci do bunkru. I vo-
jenští papaláši zalezli. Jen vojákům radili: Hurá, jděte na ně! Na
ta jatka. Tohle děda nechápal. Zabíjení je zlé, říkal přece Ježíš.
Z bojů se vrátil jako nemocný člověk, babička se o něj deset let
starala. Měl strašné bolesti. Pořád věřil v Boha, ale nevěřil už
v katolickou církev, v instituci. Ještě rouhavější byl vůči bolševi-
smu – to proto, že byl za války v Rusku a poznal, o co tam jde.
K stáru už vůbec nechodil do kostela, kněží byli prý jako feudá-
lové, co využívali svůj vliv k vymývání mozků. Já zas katolické
církvi zazlívám, že vytvořila institut pekla.
122
To ale není jen katolický vynález.
F: Ve všech náboženstvích je nějaké peklo, dobro a zlo. Ale v ka-
tolictví to gradovalo takovým způsobem, že je to donucovací in-
stitut, bič na člověka.
Rodiče vás tedy už do kostela nevodili.

F: Táta s náma šel na půlnoční. Sundal si klobouk, modlil se,
s totální vážností. O svátcích jsme se u tohohle stolu modlili
Otčenáš. Jednou jsem udělal takovou srandu, kolik mi bylo,
sedm osm, nějak v tom věku. Otče náš, jenž jsi na nebesích,
buď vůle tvá, modlili jsme se. A když došlo na: ve jménu Ot-
ce, já řekl: vemeno kravské. Táta se na mě zle podíval a lís-
kl mně facku. Byl jsem z toho úplně hotovej. Nebyla to facka,
že bych odlítnul, ale byla to facka, abych se urazil. Bouchnul
jsem do stolu a utekl ven do sněhu. Lítal jsem tam, vzteklej,
že nepochopili můj vtip, a řval jsem: Bože, ty čuráku zasranej,
jestli seš, tak mě zabij, teď to udělej, ty hajzle! Nadával jsem
Bohu – a nic. Vyběhal jsem se z toho a vrátil se. Táta se na mě
podíval: Tak čo, bylo ti to treba, Francik? Já říkám: Nebolo.
Hele, Ondra vstává.
Ondřej: Ahoj. Kamarád říkal, že svět je jeden velkej otvírák na pi-
vo. Já jsem to včera s tím otvíráním nějak přehnal. Dáš si ruma?
Dám. Vzpomínáme na dobu, kdy sem na Stögrovku při-

šli vaši předkové.
O: Šumava byla opuštěná, všude plno baráků. Naši ale byli nej-
dřív ve Frymburku, sem se odstěhovali až pak, ale brzo. Ve čtyři-
cátém osmém, když přišla druhá vlna dosídlování, tu už bydleli.
Jak se tady tátovi žilo?

O: Dobře. Vlastně dobre.
Stýskalo se mu?
O: Furt mluvil o Rumunsku. Furt.
F: Za dětstvím se mu stýskalo. 123
Dostal se někdy zpátky, zajel se tam podívat?

F: Spolu jsme tam byli. Nakoupili jsme gumovky a jeli. Bylo to
ještě za bolševika. Pro Rumuny jsme byli my kluci páni ze Zápa-
du. Měli jsme džíny, už nám rostly fousy, holky na nás koukaly.
O: Já si z toho nic moc nepamatuju. Večer jsem se zdrchal chlas-
tem a ráno přišla tetka Mara: Ondrej muoj, ako je? Už je ti lepšie?
Na, tu máš víno, to ti dobre urobí. Jeli jsme s otcem do vesnice
Derna na pohřeb jeho ségry. Jeli jsme celou noc, táta pořád říkal,
už tam budeme, už tam budeme, a když jsme konečně vystoupili,
zjistili jsme, že jsme úplně na druhé straně Rumunska! Ony jsou
totiž Derné dvě – a my si vybrali tu špatnou. Tak zase přes celý
Rumunsko vlakama zpátky. Funus jsme nestihli, přišli jsme na
cintorín a mohli tam položit jen kytku. Puojdeme sa fotkovať,
řekl někdo. Rozkřiklo se to. Lidi se rozprchli domů a za chvíli
se vrátili v krojích, načančaní, snad sto se jich sešlo. Ani se mi
nevešli do záběru. Měl jsem pionýr, takový jednoduchý foťák,
neuměl jsem s ním, na fotce jsou malinké postavičky v dálce.
Sbalili jste v Rumunsku nějaké holky?
F: Měl jsem somračku, háro, na naše poměry borec. Ale v Ru-
munsku jsem byl vagabund. Nikoho jsme nesbalili. Šel jsem
lesem a najednou se z mlhy, byl to krásný obraz, vynořilo vol-
ské spřežení a žebřiňák. A co kdyby jeden! Hned druhý a třetí.
Odstoupil jsem trošku z cesty, chlapík, který spřežení vedl, na
mě divně kouknul a já slovensky pozdravil: Pomahaj Panbuoh.
Panbuoh uslyš, odpověděl mi. I další jsem takhle pozdravil. Pro-
jela celá karavana volů a já si pochvaloval tu romantiku. Večer
nebo druhej den jsem se vrátil do dědiny. U jednoho souseda
jsem potkal týpka, kterého jsem v lese zdravil jako prvního. A on
zrovna vyprávěl, že v lese potkal ďábla. Nechal jsem ho na po-
koji, co mu budu vysvětlovat? Normální člověk, jen zpitomělej
farářema nebo kým.
Nebyl opilej? Přece tě nemohl pokládat za čerta.

124 O: Ale mohl. Protože jsme měli fousy. Ty tehdy v Rumunsku ni-
kdo nesměl mít, každej chlap se holil.
Představuju si nějakého místního popa s plnovousem…

F: V tomhle kraji nejsou pravoslavní, je to katolická oblast.
O: Já toho chlapa slyšel: Idem takhle s mými voľmi a ďiabol cez
cestu sa mi postavil. Povedal som si: Puojdem ho biť! Už som
naň išel, ale on tak pekně pozdravil, Pomahaj Panbuoh povedal,
tak som ho nechal.
Zašli jste i do kostela?

O: Franta měl svou somračku z pytloviny. Táta viděl, jak se šňoří
po evropském způsobu: Francik, neber si to vrecko. Ale Franta
nechtěl povolit.
F: Počkej, počkej, to musím říct já, dodneška jsem na to hrdej,
jak jsem klesnul. Já hippík! To bylo při naší poslední návštěvě
Rumunska, už mi bylo ke třicítce, hotovej člověk. Tehdy nešlo
jen o somračku. Že prý si nemůžu vzít ani kristusky, jedině po-
lobotky. To teda ne, řekl jsem si. Jsem jako Ježíš, on taky chodil
v kristuskách. A kravatu? Tu si v životě nevezmu. Šprajcnul jsem
se, ani Bohovi! Příbuzní ze mě byli nešťastní. Mají na návštěvě
Zápaďana, ale copak takhle může do kostela? Co by na to řekl
farář a sousedi? Chvilku jsem trucoval, že ne a ne, a pak mi do-
šlo: Na co si tady hraju? Ti lidi jsou ze mě nešťastní! Tak jsem
kristusky odložil a učesal se. Vzali mě do kostela jako „slušného“
člověka. Tvářil jsem se pokorně, jak jsem jen dovedl.
Dopadlo to dobře?
F: Kdybys viděl tamního faráře! Evidentně ožralej. Půlka jeho
kázání spočívala v tom, co všechno by na faře potřeboval: chy-
bí mu vajíčka, chybí mu sejra… Normálně somroval. Ve finá-
le chodil kolem lavic takovej přihrblej pomocník s pytlíkem na
dlouhý rukojeti, jakoby na jabka. Vybíral příspěvky a já neměl
drobáky. Málem do mě tím trhákem šťouchal, abych mu něco
hodil. Naštěstí mi sousedka podala nějakou minci. Kdybych ne-
dal nic, snad by mě z kostela vyhnali. Tak se nediv, že katolic- 125
tví moc nemusím.
O: Potkal jsem tuhle volarského faráře. Ohromně zajímavej člo-
věk. Léta dělal civilní práci, normálně makal, až pak začal studo-
vat teologii a vysvětili ho na kněze. Mám ho rád, trochu jsem se
mu uklonil. Hned mě zarazil: Co děláš? Úcta? Na to se vykašli,
jsem normální člověk jako ty.
Jaké tady bylo dětství – na Šumavě, zároveň ale trochu

na Slovensku, nebo dokonce v Rumunsku?
O: Dětství? Práce, práce, furt makat. Prázdniny? Období, kdy
se muselo makat nejvíc, byly sena. Jak my toužili odjet někam
na dětskej tábor!
Táta vás vedl zkrátka.

F: Támhle nahoře nad polem měla sousedka bramborové po-
le. Dneska jsou tady tři prdele divočáků, tenkrát jich bylo ma-
ličko. Nevím, jestli je to tím oteplováním, ale v tomhle příběhu
to nehraje roli. Sousedka jednou na otce přišla: Vaši chlapci mi
126
127
vykradli krumple z pole, urobili si tam ohýnek. Táta hned na
nás, dostali jsme na prdel.
O: On nás trestal výjimečně. Ale když trestal, tak trestal.
F: Teď nás lískal, ale my brečeli jinak než normálně. Když máš
vinu, je trest jako zpověď. Je to tak v pořádku. Ale teď to bylo
jiné. Otec zahodil důtky a šel se na to pole podívat. A zjistil, že
tam byl divočák. Hned na sousedku: Vy si myslite, že ja budem
biť svoje děti iba preto, že neviete, že vám tam zabehol divočák?
Seřval ji, že byla takováhle maličká. Přišel i za náma: Chlapci
moji, prepáčte, že som vás bil.
O: My jsme byli magoři děti. Furt jsme utíkali na rybníky a ne-
uměli plavat… Zase jsme něco vyvedli, mohlo nám bejt deset,
táta se rozmáchl, že mě bude bít, a najednou položil ten patyk:
Ondrik, já už sa na teba vyserem.
F: Už máte dost rozumu, abyste měli svůj. Odedneška vás bít
nebudu. A běžte si, kam chcete. Jak nám bylo mizerně!
128
Proč?
F: My čekali tu zpověď, a nic. I když jsme dělali další průsery,
už nás netrestal.
O: Bylo to horší než výprasky. Jak já si přál dostat přes držku!
On se na nás jenom vyčítavě podíval – a konec. Doslova jsme
žebrali o vejprask, ale nic. Ve škole jsme machrovali, že nás do-
ma netrestají. Měli jsme pást krávy, tak jsme ji pošťouchli, aby
utíkala, a spolužák se držel řetězu a nechal se táhnout. V nej-
lepších šatech, byly pak úplně zelené. Průser jak sviňa! A stejně
jsme do držky nedostali. Táta hodil odpovědnost na nás. A já
věděl, že už mi nikdo nepřijde na pomoc, když se budu topit.
Musel jsem začít přemejšlet sám.
Bral vás jako dospělé.

O: Byl to těžký přechod. Institut zpovědi, kdy Bohu nebo něko-
mu jinému řekneš o své vině a uleví se ti, byl pryč.
F: Máš vinu a nevíš, co s ní.
Nabádal vás aspoň táta? Něco jako: Neblázněte chlap-
ci, tohle nemůžete…
O: Ani to ne. Jen se na nás podíval. Ten pohled byl horší než
opasek.
Měli jste tady kámoše?

O: My měli kámošů! Pamatuješ, Franto, na Jožku Chudíků? Měl
fotra lampasáka a ukradl mu pistoli. Jednou přišel k nám do
chlíva, pistoli ostře nabitou, a že zastřelí krávu. Já říkám: Jožko,
neser mě! a pistoli jsem mu strhnul. Tak zastřelil aspoň slepice.
Seděly na bidle a on do nich pálil. Jenomže některý jen postře-
lil, lítaly tam v krvi… Musel jsem vzít kosu a uříznout asi třem
hlavu. Tajně jsem je pak odnesl na burlačku a zahrabal je tam.
Aby to neprasklo.
F: Spousta rodičů zakazovala dětem s náma kamarádit. Ale Jož-
ka byl ještě větší sígr. Jednou jsme byli u něj doma a on vytáhl
tátovu brokovnici, dvouranku. Na Zdeňka Almerů, co tam byl 129
s náma, zamířil: Nasral jsi mě, zabiju tě! Zdeněk se vyděsil a za-
čal se zahrabávat do peřin, co měli nastlané na posteli: Neblbni,
nezabíjej! Drsný to bylo. Jak si to Jožka užíval! Když to skonči-
lo, vylez Zdeněk úplně zpocenej, hotovej. Jožka se smál: Vždyť
já vyndal broky, nechal jsem tam jenom prach a nacpal jsem to
papírem. Otevřeli jsme hlaveň – a tam ostrý! Kdyby to zmáčk-
nul, třeba nešťastně, tak kluka zabije.
Vy jste taky jistě nebyli úplní beránkové.

F: I my byli sígři, to je pravda. Furt jsme se prali. Museli jsme
se prát.
O: Udělali jsme si biče.
Biče?
O: Na obranu. Často se hodily.
F: Ve škole jsme vyhořeli už jako jiskry. Propadli jsme ve druhý
třídě. Neuměli jsme pořádně česky, doma se mluvilo slovensky.
Takových dětí tady bylo plno, ale u nás se to možná spojilo s tím,
že táta se s bolševikama furt hádal. Možná si nás vyhlídli. Čekali
jsme od kantorů autoritu, ale ta totálně selhala.
Jak?
O: Naše učitelka nás ve druhý třídě seřezala. Seděli jsme v lavi-
cích, pojďte se mnou, vyzvala nás a za dveřma nás šíleně zmlá-
tila. Jak psy.
Proč?
O: Do dneška nevím. Říkám si, že až ji jednou uvidím, zeptám se.
F: Já ji tuhle potkal.
O: A zeptal ses?
F: Neměl jsem tu sílu.
O: Byla nesympatická, asi nějaká komunistka. Měli jsme školu
rádi, nosili jsme i penály, ale od téhle chvíle jsme se sekli.
F: A rozhodli se, že už nikdy nenapíšeme žádnej úkol, že se už
130 nikdy nebudeme učit.
To jste přece nemohli dodržet!

F: Ale jo, dodrželi jsme to. Kdybych byl jeden, asi se po nějakém
čase učit začnu. Ale my byli dva! Kdyby jeden poklesnul, druhej
ho zvedne. Fakt jsme už nikdy úkol nenapsali. Reagovali jsme tak
na zradu. Co jiného jsme mohli dělat? Pamatuju si, jak jsme šli
domů do kopce a Ondra říkal: Kráva jedna, takovýhle paznehty
má, já už nikdy nenapíšu žádnej úkol. A já se hned přidal. Když
jsme pak propadli, tašku s vysvědčením jsme hodili do potoka.
To vás ještě táta trestal.

F: Byl z toho průser i vejprask. Ten ale nespočíval na tom, že
jsme propadli, ale že jsme lhali. Ohledně toho vysvědčení jsme
si něco vymyslili. Ve škole pak bylo úplně tradiční: Klišíci, ti sa-
mozřejmě úkol nemají, že? Neměli jsme. Učitel Lejsek to zdoko-
nalil: Klišíci úkol nemají – a koksa do hlavy.
O: Byla to docela rána.
F: Odbyl sis ten koks do kebule a bylo po problému. Už se to dál
neřešilo. Jediné úkoly, které jsem dělal, byla slohová cvičení. To
mě bavilo. Vždycky jsem dostal dvě známky, pětku a jedničku.
Jednu za pravopis, druhou za sloh.
O: Oba jsme to tak měli.
F: Byl jsem jednou na Jedlovce a přeskočil přese mě jelen. Fakt
se to stalo. Popsal jsem to v příběhu, všem se líbil. Slohově jed-
nička, gramaticky úplně červený, podtržený, kule. Tak to byl můj
první literární úspěch.
Vy jste ve druhé třídě opravdu regulérně propadli? Ne-

chali vás opakovat?
F: Bylo to ještě pikantnější, jestli dovolíš. Právě ta kantorka, co
nás zfackovala, řekla: Klišíci jsou debilové, patří do zvláštní školy.
O: Opravdu jsme tam nastoupili. Kromě nás všude jenom cikáni.
Ti asi taky neuměli moc česky.

O: Franto, dopověz to, já musím kosit louku. 131
F: Zůstali jsme tam jeden den nebo dva. Zachránila nás stará pa-
ní Jeřábková. Krásnej člověk, skvělá učitelka, která hned věděla,
že ta kantorka se nám takhle mstí. Domluvila nám psychotesty.
O: Přišli na nás psychologové, aby zjistili, jestli jsme fakt blbci.
Dali nám úkoly, bylo to úplně jednoduchý, škrtal jsem odpově-
di jednu za druhou.
F: Já čuměl, co to na mě zkouší. Prej: nakreslete strom. Taková
píčovina! Asi mysleli, že udělám čárku a na ní tři menší čárky
jako větvičky. Tak jsem si dal záležet, udělal jsem kmen, jehličí,
kreslil jsem jim smrk, co možná nejrealističtější strom. Pak tam
byly nějaký čísla, úvahy, brnkačka.
O: Vyhodnotili to a my šupem zpátky do normální školy. Po le-
tech jsem se dozvěděl, jak jsme dopadli. Franta, on byl vždycky
chytřejší, měl úplně geniální výsledky, IQ snad 150. Já to měl
taky nadprůměrný, asi 130. Rozumíš? Úplně jsme je převálco-
vali. Měli jsme ale štěstí i na dobrý učitele. Střeleček, ten byl
z prvorepublikových kantorů, znal latinu, která se samozřejmě
už neučila, češtinář ze starý školy. Pro mě velkej vzor. Pod jeho
132
vlivem jsem psal dopisy a básně. Měl takovou průpovídku: Klu-
ci, když budete blbý, tak budete nosit z Afriky led. Vzal nás pod
ochrannou ruku.
Jací byli spolužáci?

O: Někdy drsní. Říkali nám neštovice.
F: A opičáci, to hlavně.
O: To proto, že jsme furt lezli po stromech.
F: Já ti řeknu příklad. Totální závěje, sněhu dva metry. Tady ne-
byly ještě žádný autobusy, pěkně pěšky do Volar, ty dva kilomet-
ry. Máma na nás dbala, abychom nezmrzli. Co uděláš s děckem,
aby ti cestou ráno neumrzlo? Tak nám nechala pyžama, teprve
na nich jsme měli kalhoty a košile. A teď tělocvik. Svlíkali jsme
se a všichni čuměli: Vy máte na sobě pyžama?
O: A kantor: Nástup! Všichni se na Klišíky podívejte!
F: I ve třídě si nás prohlíželi všelijak. Ta kantorka, co nás hna-
la do zvláštní… 133
Proč ji nechcete jmenovat, když vám tak ublížila?

O: Ublížila. Ale třeba se už polepšila, třeba by to už teď neudělala.
Tak to jo.
F: V hodině nás vytáhla na stupínek: Podívejte se na ně, jak mají
špinavé nehty! Jasně že jsme je měli špinavý, pořád jsme makali.
O: Stáli jsme tam jak dva čuráci.
F: Totálně sražený sebevědomí. Jak se máš potom učit? Takže
jediný, co jsme mohli udělat, bylo šprajcnout se.
O: A zkurvit jim celou třídu. Ne generaci, jak to udělal bolševi-
kovi Magor, jenom třídu. Tu jsme zvládli. Dělali jsme vylome-
niny úmyslně, tahali jsme spolužáky v nejlepších šatech ke kra-
vám, na louky…
Rvali jste se?

O: V jednom kuse. S klukama ze školy, s cikánama… Pamatuješ,
Franto, na kluka Jungvirtů?
F: Jungvirtovi! Pozor, ti byli stejně silní jako my, protože taky
makali. To byli glugaři, drsňáci z hor, byli ještě tvrdší než my.
Cikáni měli taky sílu, ale smrděli. S nima jsem se nechtěl prát,
protože měli svůj pach a já to pak od nich chytil.
O: Honzovi zlomil cikán ruku, jaj, to bylo hustý! Povol, povol,
volal Honza, ale kluk mu ji za zády stejně zlomil.
Taky jste někomu zlomili ruku?

F: Ondra.
O: My měli všude nepřátele, museli jsme se bránit.
Tím bičem?
F: Přestali jsme nosit v aktovce knížky a měli tam biče. Udělali
jsme si karabáč z kůže, byl zapletenej jako důtky, čtyři pět šest
koženejch pruhů. K tomu jsme si udělali ručku. Bez biče se ne-
dalo do školy vůbec jít.
134 O: Táta nás někdy kontroloval: Co máš v taške? Pak už jsme
věděli, kam biče skovávat, aby na ně táta nepřišel. Nějaká ma-
tematika? To nás nezajímalo. Vždycky jenom bič. Jak jsme to
s ním uměli!
To mohlo skončit hůř než zlomenou rukou.

F: Ale pozor, my byli proti všem. Křičeli na nás opičáci, bylo jich
víc a nemazali se s náma. Bez bičů bysme byli v prdeli. Pamatu-
ju situaci, jak jsme prchali celejma Volarama, za náma cikáni,
bílý, všichni. Opičáci! Zdrhali jsme jak nikdy. Co máš pak dělat?
Tak jsme se vyzbrojili.
O: Biče to byly pořádný. Pět šest metrů dlouhý. To byly rány.
Prásk! Jako když vystřelíš z pistole. A hned byl respekt. Byly
i války, něco jako Knoflíková válka, jestli to znáš. Kolikrát jsem
měl hlavu rozbitou šutrama! A několikrát jsem patrně rozbil hla-
vu někomu jinýmu. Jirkovi Kalistů určitě.
Taky jste byli vy dva proti ostatním?

F: Jo, vždycky. Prostě jsme byli nějak jiní. Stála proti nám přesila.
Dodneška nechodím na abiturientské večírky – právě proto.
Vzpomínka na dětství, na školu je mi nepříjemná. Podruhý nás
nechali propadnout v pátý třídě.
Ve všech ročnících se proti vám spolužáci spikli?

F: To jen ze začátku, první druhá třída. Potom jsme už my byli
ti dominantní, protože jsme byli silnější. Víc jsme se rvali s klu-
kama z jiných tříd a z města.
Byly ty boje úplně na krev?

F: Na našem území si třeba udělali rozhlednu. Už to byli starší
kluci, možná o tři roky. Víš, co jsou v dětství tři roky?
Hodně.
O: Tak jsme vzali vzduchovky a prali to do nich. A pak oni stří-
leli po nás.
F: Měli jsme vaťáky, trošičku jsme se jima obrnili. A stejně šlo 135
o hubu. Kdyby ses trefil do hlavy…
Nebo do oka!
F: Tam jsme se snažili nestřílet.
O: Pamatuješ, Franto, jak jsme blbli v lesíku? To byl boj! Diabol-
ky a broky, obrnění vaťákama, stříleli jsme po sobě úplně drsně.
Ale najednou nám diabolky došly. Poslední ránou jsem střelil
Jirku Kalistu. Chytil se za prdel, auvajs, vy svině, řval. Když to
dostaneš do měkký tkáně, není to žádná sranda. My už na nic
nečekali a makali pryč.
A když jste diabolky neměli? Stříleli jste třeba rejží?

F: Rejží? My si dělali vlastní broky! Lili jsme je z olova. Navrtal
jsi podložku, přesně na průměr hlavně, nalil na to olovo, seškrá-
bl – a měl jsi hotovo.
Tahle výroba se asi musela odehrávat tajně.

O: Kdybych vyprávěl tátovi, že střílím! Šli jsme jednou venku,
136
Zdeněk Amlerů, Jožka Chudíků a já. Zastavil nás jeden chlápek,
že jdeme po špatný straně ulice. Seřval nás. Jožka Chudíků měl
v kapse bouchačku od fotra. Už jsem se bál, jestli ji vytáhne, ale
udržel se. Že tomu člověku jen rozstřílí okno. Šli jsme k jeho ba-
ráku a Jožka začal pálit. Ani jednou se netrefil. Díry v omítce
tam jsou dodnes.
Pořád vás zajímají zbraně?

O: My nejsme militaristi, nemáme rádi zbraně. To jenom v dětství.
Co říkal váš táta na to, když se některý průšvih týkal

i školy?
F: O mnohém nevěděl, tyhle věci se mu neříkaly. Když byl největ-
ší průser, tak si ho zavolali do sborovny. Jednou jsme se s děc-
kama o přestávce boxovali a mně se podařilo trefit kámoše na
solar. Hned šel do kolen. Bylo to normální hraní, ale on se na-
sral. Najednou to nebyla hra, ale můj záměr mu ublížit. Tátu
pozvali do školy a přišly výhrůžky: buďto dětský domov, nebo
polepšovna. To byl Damoklův meč, co nad náma visel: ještě ně-
co provedeme, a skončíme v polepšovně.
O: Tohle nebylo dobrý dětství.
F: Pořád k nám chodila sociálka. Táta se jednou postavil do dve-
ří: Chcete mi vzít děti? Jen přes moji mrtvolu. Vždyť tady ne-
máte koupelnu, je to tu hygienicky závadné. I na nádobí se šla
ta panička ze sociálky podívat, jestli je dobře umyté. Takhle to
za bolševika fungovalo. My jsme byli indiáni, táta, máma, žili
jsme si perfektně, neměli jsme hlad, všechno v pohodě. Ale tá-
ta bolševika sral.
O: Chtěli nás dostat, ale nedostali nás.
F: Nebyl jsem u toho, ale táta vzal něco do ruky, snad sekeru,
a hnal tu sociální pracovnici svinským krokem.
Právě tohle mohla být ta vstupenka do děcáku.

O: Ta ženská byla pěkná píča, dostala do děcáku spoustu dětí.
F: Táta věděl, že tím to nesmí skončit. Začala nám vojna. Rozvrh 137
na dveřích, kdo co bude dělat – a my podle toho jeli. Chápali
jsme, že jde o hubu. V pondělí budeš uklízet ty, v úterý ty… Na-
učil nás dělat komínky… Za čtrnáct dní tu byla ta kráva znovu
a už s policajtama, připravená, že nás vezme s sebou. Táta ote-
vřel dveře: Pojďte dál. Všude totálně vymydleno, peřiny srovna-
ný do čtverce. Co mohla dělat? Sklapla a odešla.
Byl klid?
F: Ozvali se bolševici: Jste sociálně podezřelí, vezmeme vám dě-
ti. Jediná možnost, jak tomu zamezit, že by máma místo toho
šla na protialkoholické léčení. Ona pila, to jo, ale normálně jako
každej druhej. Došlápli si na ni kvůli tomu našemu vzdoru. Než
by se o nás připravila, šla na dva měsíce do léčebny. A výsledek?
Naučila se tam kouřit – to předtím neuměla.
Máma přišla taky z Rumunska?

F: Znali se s tátou už z Rumunska, ale dohromady se dali až ta-
dy. Romantika jako hrom.
Máte ještě sestru, ta se vašich vylomenin neúčastnila?
O: Maruška naša, moja.
F: Bylo nám třináct, jí patnáct. Sebrala se a šla dělat někam do
hotelu, začala žít městský život. Později sem přestala i chodit.
Už by krávu nepodojila, neuměla by.
Šla za lidma. Vy jste naopak zůstali stranou.

F: Člověk je stádové zvíře a samota je bolestná. Až na výjimky,
samozřejmě, jako je mysticismus, náboženské směry, věci spiri-
tuální a metafyzické, tam se samota stane vyhledávanou. Ovšem
samota, která přichází z donucení, protože nemůžu sbalit babu,
což je v podstatě můj případ, protože mám hendikep, je zraňu-
jící. Člověk nechce bejt sám. V jedné básni – pak ti ji přečtu –
jsem ale napsal, že samota vlastně neexistuje, je to iluze.
Jak to myslíš?
138 F: Samota je myšlenková pozice. Existuje tehdy, když mně ně-
co schází. Chybí mi ženská? Chybí mi řekněme národ, protože
jsem exulant? Cítím úzkost, protože vlastně žiju v cizině? Můžu
se cítit sám uprostřed vesmíru. Ježíš byl sám uprostřed pouště,
ale udělal to dobrovolně, aby se popral s ďáblem. Tehdy se sa-
mota změní v něco pozitivního.
Jak to máš ty?

F: Půl na půl. Já nikdy nechtěl bejt sám, přál jsem si mít rodi-
nu, děti, nějaký věci… A nevyšlo to. Tak jsem se tím probolel.
Samotou se musíš jedině probolet.
K čemu?
F: K poznání, že člověk nemůže být sám. Když se dostaneš do
univerzálního světa Ježíšovo lásky, chceš-li lásky mystiků, tak
najednou vidíš strom – a je to tvůj bratr. Stejně jako zvíře. Ne-
žiješ přece jenom s lidmi, ale se vším živým. Kdo je bdělý, ne-
může být osamělý. A pak pochopíš, že samota je iluze, v mys-
tickém stavu všehomíra žádná samota neexistuje. Je to, jako
by si nějaká buňka mého těla stěžovala, že je sama. A přitom
je buněk celé tělo!
Já ti rozumím. Dokážeš to ale fakt takhle cítit?

F: Cítil jsem to, zažíval, ale potom to odezní. Ale ty stejně víš, že
seš součástí vesmíru, a samotě se směješ. Jaká samota? Ha, ha,
ha! Jel jsem do Maroka do hor si to vyřešit. Já už žádný holky
nechci, říkal jsem si, a stejně jsem trpěl nostalgií. Jiné prostře-
dí, jiná kultura, žádní Češi, poprvé v životě v muslimské části
světa… Nutno podotknout, že jsem si dal trošičku marockýho
haše. Udělal jsem si na kopci ohýnek a truchlil za Čechama, za
láskou, za lidma. Byl jsem sám, sám, sám. A najednou: Co blb-
nu? Vždyť je tady slunce! Úplně stejné slunce jako doma. Co je
to pár tisíc kilometrů? Vždyť jsem na planetě! A už jsem si zpí-
val: Já s písničkou jdu jako ptáček, tra la la la, občas si sednu
na obláček… Jsem součást celku. Takhle nějak jsem to napsal
v tý básni. Už ti ji recitovat nebudu. 139
Spíš mi vyprávěj.
F: Seš privilegovanej jedinec, kterej se vyloupnul v časoprostoru
a umí si ho užívat. Spiklenectvím svých rodičů, když v sobě na-
lezli zalíbení, vznikl kontakt a najednou bum: Klišík je na svě-
tě! Není to skvělý? Takhle ti kanou slzy po tváři a říkáš si: To je
božské! I já jsem bůh, jsem součástí božství. Ale pozor, nesmíš
to přehnat, aby ses nestal mesiášem. Takhle ulítlo hodně chyt-
ráků, co si začali myslet, že jsou Ježíšové. Ty musíš být pokor-
ný, jsi ten nejmenší z nejmenších, a pak uvidíš veliké dílo svě-
ta. A ty dva principy, které se komíhají od ničeho k velikému,
ke svobodě. Pocit svobody jsem poprvé zažil jako dítě. Podruhé
jako pubescent, potřetí na vojně. Pak se mi to přihodilo častěji,
pomohl jsem si třeba trávou.
Zkusíš mi to povědět od začátku?

F: Šel jsem ze školy, kolik mně mohlo bejt? Sedm? Vedle školy
je kostel, zrovna z něj vycházel smuteční průvod, někdo umřel.
140
141
Vedle kostela něco rozkopávali. Dřív bývaly u kostelů hroby a za
bolševika nikdo moc neřešil, že tam dělníci vykopali nějaké kos-
ti a lebky. Válelo se to ve výkopech. Smuteční průvod šel kolem
a mně docvaklo: Co je to život? A co je to smrt? Úplně jsem
zkoprněl, mystickej zážitek. Začal jsem přemýšlet o konečnosti
svého bytí. Cítil jsem smutek ve vesmíru, protože všichni umí-
ráme. Přišla veliká bolest.
Dětská hrůza ze smrti.

F: Ale nezůstalo u toho. Začal jsem přemýšlet. Kdybysme by-
li východně, řekli bysme tomu samádhi, prozření. V dětství má
každý člověk samádhi, mnohdy si ho ale ani nevšimne, je to je-
nom takové cink – a hned zapomeneš. Kdybys měl vedle sebe
mistra, tak to poznáš, zůstaneš u toho a staneš se svatým. Ale
i tak se na tom dá pracovat. Říká se, že samádhi bývá stupňo-
vité. Buddha taky nepřišel na všechno hned. Jsou různé levely
142 prožitků a poznání.
Udělal jsi něco, když šel kolem tebe ten smuteční prů-
vod?
F: Přidal jsem se k němu a šel, aniž bych věděl, kdo umřel. Šel
jsem s nima, brečel a vůbec nevěděl nad kým. Nad sebou.
Nad vlastní smrtelností.

F: No jo… Podruhé se mi to stalo někdy v šestnácti, zrovna jsem
nesl podlážku, byl jsem v učení ve Vimperku. Nesu ji, kouknu
do lesa a docvaklo mně to. Asi se něco událo, patrně kolem pře-
běhla beruška. Co já tady vůbec dělám? Pustil jsem tu podlážku.
Vždyť mě nebaví se učit, šel bych raděj do lesa! A šel jsem. Sedl
jsem si pod strom a užíval si přítomnosti. Lezli tam brouci, rost-
ly kytičky… Já se můžu na všechno vykašlat, proč poslouchám
řeči těch bolševiků? Zůstanu v lese, zpátky už nepudu. Ale šel
jsem. Ono to trošku opadne, přijde odpovědnost. Vždyť víš, jak
seš zakotvenej ve společnosti.
Skoro všichni jsme takhle zakotvení, chycení. V téhle
knížce hledám, jestli, a za jakou cenu, je možný opak.
F: Ve svých šestnácti jsem se k žádnému opaku nedostal. Za
chvíli jsem šel zpátky, vzal svou podlážku a pokračoval v rachotě.
Ale prožil jsi to. A dodnes si to pamatuješ.

F: Byl to zážitek. Potřetí mě to potkalo na vojně. Jezdil jsem v Lí-
ních u Plzně s autem a nepohodl se s jedním majorem. Chytil
jsem ho pod krkem a šel za to k pétépákům, k lopatě, už jsme
nenosili černý výložky, ale bylo to totéž jako v padesátých le-
tech. Někde jsem zrovna něco kopal a šel si pro svačinu po ve-
likánském, snad dvoukilometrovém letišti. Nikde nic, jenom ta
plocha, jako kdyby poušť, jako kdyby moře. A najednou zase:
Ty vole, co tady kurva dělám? Rozhodl jsem se, že se jim na
všechno vykašlu. Vzal jsem vojenskou čepici a hodil ji do křoví.
A zase jsem šel do lesa. Cestou jsem svlíknul mundúr a zahodil
ho. Sedl jsem si pod strom, zase jsem byl mimo tyhle světy. Od 143
někoho jsem se už tehdy doslechl, že existují drogy. Ještě jsem
nic nevěděl o marihuaně, jen alkohol jsme znali. Ale věděl jsem,
že muchomůrka červená funguje jako droga. Sedím, koukám,
a ona hned vedle mě! Ty bláho, tak ji zkusím. Trošičku jsem si
uloupl a snědl. Fakt jen trošičku… A dostal jsem se do podivný-
ho stavu. Nebyl jsem v minulé inkarnaci nějaký šaman, že jsem
po muchomůrce tak automaticky sáhl?
To ti nepovím.
F: Rozhodl jsem se jít pryč, do Německa. Proklouznu jim, znám
to tady, vím jak na to. Vydal jsem se na Západ. Šel jsem pár ki-
lometrů, hurá, seru na ně – a najednou zase byla zpátky ta od-
povědnost. Co budou dělat moji rodiče, když se mi to povede?
A taky se mi to nemusí podařit. Zůstanu v base? Houbička po-
malu odeznívala. Zpomaloval jsem, zpomaloval, až jsem přišel
k hospodě, nějakých pět kilometrů od kasáren. Musím si to ješ-
tě promyslet. Dal jsem si pivčo a začal uvažovat trošku logicky.
Nemůžu to udělat. Nemůžu to udělat svým rodičům, ostatním,
nemůžu to udělat v podstatě ani sám sobě. Ožral jsem se jako
hrom a pochopil, že musím zpátky. Zpátky do systému, zpátky
do kasáren, musím najít tu čepici a kabát.
Našel?
F: Jasně že ne. Přišel jsem do kasáren bez mundúru totálně na
šrot někdy nad ránem. Průser jako kráva – a že mě zavřou. Po-
zor: a to ani nevěděli, že jsem chtěl zdrhnout na Západ! Jenom-
že pikantní situace. U pétépáků jsme na letišti kopali betono-
vý rigol. Řekli nám, že když to uděláme včas a mákneme, pustí
nás domů na opušťák. Paráda, skvělý. Tak jsme makali, abysme
se dostali domů, ale nějak jsme to přehnali. Udělali jsme toho
prostě moc. Přišel major, že to není jenom na opušťák, ale i na
pochvalu, budeme vyhlášeni ve svých vesnicích jako vzorní vo-
jíni, prostě největší soudruzi. Ty vole, hrůza! Představa, že budu
někde ve Volarech na nástěnce vyvěšenej jako nějakej bolševik,
144 byla příšerná. Jak se mi teď hodil ten průser. Lampasák ke mně
přišel: Vojíne, mohl jste být vyvěšen na nástěnce, ale vzhledem
k tomu průšvihu vám pochvalu mažu, jenom nepůjdete do ba-
sy. Takže nula z nuly pošla! Jak já byl šťastnej. To bylo moje
samádhi na vojně. Spíš bych měl říkat silný prožitek bytí, exis-
tence mimočasovosti, chceš-li.
Začal ses v mystických naukách i nějak vzdělávat, nebo

jsi to dál nechal na intuici?
F: Mysticismus, Eduard Tomáš, dalajláma… Tyhle věci jsem za-
čal pročítat až později, tehdy jsem k tomu neznal cestu. Na vojně
jsem ale potkal chytrý lidi, který mi dali ke čtení zajímavý kníž-
ky. To ale až v Olomouci, kam mě poslali kvůli dalším průserům.
Tam byli fakt krásný lidi, který systém nepotřeboval, vzdělanci,
hned jsme se skamarádili. Já nic nevěděl o světě, nevěděl jsem,
že existuje Dostojevský. Wolkera jsem znal jenom ze školy, že
je to bolševickej básník.
Ani rockovou muziku jsi neznal?
F: Znal jsem Stouny, nějakej bigbít, underground už ne. Věděl
jsem, že existujou Plastici, ale to bylo všechno. Dvacet dva let
mi bylo. A tady mi ukázali kvalitní knížky a mluvili se mnou.
Něco ke čtení se našlo i v útvarový knihovně. Šel jsem tam, nic
jsem neznal a jen tak sahal po autorech: Tolstoj, to už jsem ně-
kde slyšel, Baudelaire, to zní francouzsky, taky beru… Kluci na
cimře na to koukali, co jsem všechno neobjevil. A když se tam
pak sami vydali, našli jen paběrky. Všechno dobré jsem vytáh-
nul – a přitom to ani neznal.
Nechal ses vést nejen od osudu, ale i od lidí?

F: Ochotně. Peťa Tomašků, člověk, kterému jsem věřil, guru,
jestli dovolíš, mi říkal: Franto, Wolker není špatnej básník, to
jenom komunisti z něho udělali svou proklamaci. Přečti si ho.
Tak jsem si ho přečet – a dobrý.
Guru? Takové slovo bych od tebe nečekal. 145

F: Někdo, kdo je vejš, učitel. Už jako děti jsme ctili autority, rodi-
če, učitele… O učiteli se nepochybuje – takhle jsme byli naučení.
Počkej, počkej… Ten respekt ke kantorům ti dlouho ne-

vydržel.
F: Když oni se chovali jako prasata, autoritu sami ztratili. Ale
na vojně jsem zkušenější ctil. Byli to moji učitelé, byť kámoši.
O: A víš, že já se na vojně dostal k úplně stejnejm knížkám
jako brácha? Sloužil jsem v Bílku u Chotěboře a měl tam ká-
moše, který mi doporučili úplně stejnou četbu. Když jsme se
po vojně s bráchou sešli doma, byli jsme oba hrozně hrr říct
tomu druhýmu, jaký objevy jsme udělali. Hele, brácha, já ti
musím něco říct! Ne, ne, já první! A pak jsme zjistili, že jsme
objevili totéž!
Proč jste jako dvojčata nebyli na vojně spolu?

O: Existovalo nařízení o dvojčatech, že mají jít na vojnu společ-
ně. Stávalo se, že je rozdělili, a jeden z nich si to hodil. Zabil se,
146
jak byl sám. V padesátejch letech ale nemusels bejt rozdělený
dvojče, aby sis to hodil.
To určitě ne.
O: Každopádně si toho všimli a přišel zákon, že dvojčata chodí
na vojnu automaticky spolu.
Což jste ale vy dva nechtěli.

O: Nechtěli. Lezli jsme si už na nervy. Od dětství furt spolu,
v učení spolu… A teď ještě na vojnu spolu? Rozhodl jsem se, že
s tím musím něco udělat. Franta dodneška říká, že to byl on,
ale byl jsem to já.
F: No, dobře.
O: Na odvodové komisi jsme už měli připlácnuto, že půjdeme
někam na Slovensko rubat pařezy, ale ten lampasák byl takovej
tatík, tak jsem mu řekl, že spolu jít nechceme. On se zasmál, vy-
táhl papíry, něco tam napsal. Tím to bylo zařízený. Díky tomu si 147
potom Franta udělal zadarmo předvojenskou trojku.
Co to je?
F: Řidičák. Mám řidičák vlastně na všechno, i na autobus.
O: Já měl zase tu výhodu, že jsem nešel hned na vojnu, ale do
Prahy k Vojenským stavbám. Tam jsem makal devatenáct mě-
síců, režim veškerej žádnej, jenom jsem musel chodit do práce.
Teprve pak jsem šel na pětimetr na opravdovskou vojnu. Potkal
jsem tam skvělý kamarády. Seděli jsme jednou před hospodou
opřený o zábradlí a někdo řekl: Já myslím, že se budeme stýkat
do konce života. Znáš to, jak se věci slibujou. Ale my se stýká-
me. Je nám přes padesát a furt se navštěvujeme.
Vzpomínáte na vojnu evidentně rádi.

O: Ty roky byly děsný, vojna sama o sobě taky, ale my měli štěstí.
Já dělal na muničních skladech. Kdyby to bouchlo, tak to vylít-
ne do povětří až někde v Jihlavě. A nebyl tam jen ten dynamit.
Stometrová hala narvaná dřevěnýma soudkama rumu! Ty bláho!
Ono se počítalo s tím, že kdyby byl útok, vojáci by se museli vo-
žrat, aby do toho šli.
Něma ruma, něma šturma.

O: Tak, tak… Kouřit jsme chodili do bezpečné vzdálenosti. Jed-
nou takhle kecáme, sedíme na pytlích se střelným prachem, a ká-
moš si zapálil cigáro, jen tak ze zvyku, mimoděk. Nikdo si ho
nevšiml, až jeden kluk. A zachoval se úplně skvěle. Kdyby řekl:
Blbečku, ty tady kouříš! mohl by se on leknout, a kdo ví, jak by
to dopadlo. Ale on jen beze slova vstal, pomalu k němu popošel
a cigaretu mu sebral. To jsou zážitky z vojny, viď?
Poslouchá se to dobře, ale spousta lidí se pokoušela z ar-

mády spíš vyvlíknout. Vy jste netoužili po modré knížce?
O: Od patnácti let byl můj největší sen nejít na vojnu. Jak já se
bál! Slyšel jsem o šikaně…
148 F: A zase jsme u našeho táty. On prodělal vojnu až v padesátém
druhém roce, už byl starší. To přišli z Ruska takzvaní poraďon-
kové a začala totální šikana, totální průser, chlapi u lopat museli
makat jak diví, zmrzlí, svlečený do půl těla. Nebylo výjimkou, že
si někdo prostřelil hlavu kulí.
O: Fotrovi tenkrát omrzl nos. Někteří chlapi tam regulérně umrzli.
F: A stejně táta vzpomínal na vojnu s nějakou láskou. Furt říkal:
Joj, to jsme byli tenkrát mladí, to bylo krásné.
O: Brácha, s láskou to nebylo. On přece nenáviděl komunisty.
F: To jo, ale zapomínáš na to špatné a vzpomínáš na dobré. Na
mládí. Ani mně se nechtělo na vojnu, ale díky tátovi jsem si uvě-
domil, že musím. A když jsem měl tu možnost, řekl jsem si, že
ji využiju. Chtěl jsem být šoférem, jezdit s kamionem. Tak jsem
využil bolševika k tomu, abych dostal papíry. A věděl jsem, že
ty dva roky přečkám, a až budu starej, budu vzpomínat. A vi-
díš, vzpomínám.
O: Nejvíc se vzpomíná na nejhorší věci. Když dostaneš ťafku,
nezapomeneš. A pěkný věci ti to překryje.
F: Naopak, většinou se vzpomíná na to dobrý!
O: Jak kdo. Záleží, kolik dostaneš těch ťafek. Už je nevymažeš
z palice. Nezapomeneš, jen se ti líbí, že to máš za sebou.
Na vojně jste se rozdělili, ale jinak jste byli spolu. Otáz-

ka, jakou asi dostávají dvojčata velmi často: nevyužívali
jste někdy své podobnosti?
F: Jasně že jo. Kterej ty seš? Já jsem ten druhej. To hlavně, když
jsme někoho zmlátili. Vymlouvali jsme se na sebe navzájem. Dě-
lali si z nás srandu: Ty jsi ten první, nebo ten druhej?
Já vás ale od sebe poznám – a nejen kvůli té Franto-

vě ruce.
F: Dneska už jsme odlišní, ale dřív jsme byli totálně stejní. Po-
znali nás jenom ti, kteří nás znali dobře: rodiče, příbuzní, nej-
bližší sousedi. Jinak nikdo.
O: Šel jsem po městě a volali na mě: Ahoj, to už seš takovej fra-
jer, že ani nepozdravíš? To asi znáte bráchu, my jsme z dvojčat, 149
vysvětloval jsem.
A nevyměnili jste se někdy? Nesehráli jste někomu ta-

kové představení?
O: Vyměnili, ale z nutnosti. Chtěl jsem jet na Noshaus, na akci
v severních Čechách, kterou na svoje narozeniny pořádal Pepa
Nos. Potřeboval jsem tam bejt za každou cenu! Ale měl jsem šich-
tu, dělal jsem topičáka v Prachaticích v kotelně. A neměl jsem za
sebe náhradu. Měli jsme tam mašiny na páru a ze zákona jsme
u nich museli být dva. Jeden tu práci přitom zvládne. Tak ří-
kám bráchovi: Franto, jdi do práce za mě, jenom si tam sedneš,
kolega za tebe všechno udělá, já se s ním domluvím. Sjednáno.
To měl Franta ještě obě ruce, vypadali jsme jeden jako druhej.
Spousta lidí přitom nevěděla, že jsme dvojčata, a my to úplně
nedomysleli. Já fakt musím pokosit tu louku…
F: Šel jsem tedy do práce za bráchu. Na vrátnici klasický štípač-
ky, lístky, co sis je musel při příchodu cvaknout. Okouním tam
a vrátnej na mě volá: Ahoj, Sandokane!
O: Říkali mi Sandokan, jak jsem měl dlouhý vlasy.
F: Dobrý, pozdravili jsme se, ale já pořád nemoh najít svůj lís-
tek. Tohle každej pracovník ví, ale mně to trvalo dost dlouho.
Konečně se mi to povedlo. Kde je ale v podniku kotelna? Optal
jsem se vrátného, on mi ukázal kudy a zasmál se: Hele, hele,
srandičky… V kotelně stál nějakej týpek a já mu povídám: Dob-
rý den, já jsem Ondrovo bratr a přišel jsem do práce, že si tady
sednu a odsedím si to. On na mě čumí: Jasně, dobrý, Sandoka-
ne. Já mu opakoval, že fakt nejsem Ondra, ale jeho bratr, dvoj-
če, a on se jen smál. Bylo to dost trapný.
O: On byl totiž na směně nakonec někdo jinej, než s kým jsem
se domlouval. Nějak to změnili. Tenhle člověk nevěděl vůbec nic.
F: A já taky ne. Optal jsem se, kde mám skříňky. On se přestal
smát, protože jsem byl přesvědčivej a bezradnej. Ty jsi včera
hodně pařil, viď? zkusil to. Já jsem Franta, trval jsem na svém
a viděl mu na očích, co si myslí: Sandokanovi hráblo! Šel se
150 mnou, že mi skříňku ukáže, na schodech se otočil, chytil mě
a začal mnou cloumat: Sandokane, vzpamatuj se! Já se ale ne-
mohl vzpamatovat. Tak mi skříňku ukázal a už mu bylo jasný, že
jsem se, tedy můj brácha, zbláznil. A samozřejmě se s tím hned
pochlubil ostatním. Já se převlíkl do nějakých hadrů a někam
si sednul. Začali přicházet pracovníci, aby se na mě podívali,
jestli jsem se už nevzpamatoval. Já tam seděl a nevěděl, jak se
kdo jmenuje, a každému jsem pro jistotu vykal. Nakonec přišel
kluk, kterej nic nevěděl a dělal s Ondrou v dílně. Hodil mi lžíci
a hoblík, pojď, jdeme makat. Po předchozí zkušenosti jsem už
nic neříkal a zkusil se tvářit suverénně. Pak mě ale poslali pro
písek a já zase nevěděl, kde je. Ukázali mi ho. Pak mě poslali
pro cement. U automatické lopaty na navijáku stál týpek. Pro-
sím vás, nevíte, kde je tady cement? Zeptal jsem se ho. Pustil,
co měl v rukou, a pronesl: Tak to je pravda! A zase se na mě
chodili dívat. Dělal jsem nějakou podlahu a kolem mě málem
procesí. Osm hodin utrpení, jako exotický zvíře si mě prohlíželi.
Vypadnul jsem zpocenej, hotovej, deprimovanej. Takhle dlouhou
směnu jsem v životě nezažil.
O: Já se potom dozvěděl, že na bráchu chtěli zavolat sanitku
a odvézt ho do blázince. Naštěstí konečně přišel chlapík, s kte-
rým jsem byl domluvenej, a vysvětlil jim, že jsme fakt dvojča-
ta. Jinak by Ferryho deportovali do blázince. Bylo to za minu-
tu dvanáct.
Co bylo druhý den, když jsi, Ondro, přišel do práce?

O: Všichni na mě čuměli. Šel jsem halou, mašiny stály a lidi mi
tleskali a tlemili se. Šílený haló! Teprve v tu chvíli mi začalo do-
cházet, že to asi prasklo. Byl jsem na koberečku u ředitele. Ale
nic z toho nebylo, ani důtka. Přitom to bylo o hubu. Mohl bych
jít sedět natvrdo za narušení hospodářského plánu, to tenkrát
nebyla žádná sranda.
F: Dívej, Aleši, tady mám další fotku: František Klišík a pár zná-
mých in San Francisco. A víš, s kým jsem si tam podal ruku?
S Ferlinghettim!
151
To je paráda. On mimochodem pořád ještě žije.
F: Fakt? Ty vole, skvělý! Čekal nás v City Lights Books, pán
v klobouku a s rovnou páteří. Přivezli jsme speciálně pro něj
becherovku. Jak se to pije? S vodou? zajímal se. Ne, musíte to
do sebe prostě kopnout, poradili jsme mu. Tak to tam kopnul.
A potom ještě jednu. Rozjařil se, ten Ferlinghetti, a prováděl
nás svým knihkupectvím, vytahoval knížky, úplný skvosty: Ta-
dy je Kerouac, první výtisk. Takovýhle poklady. Jsem nadšenej,
že jsem se s ním mohl potkat.
O: A já jsem ten, kterej má čest mít bráchu, kterej se potkal
s Ferlinghettim! Kluci, bavte se tu, užívejte si to, já jdu ven. Ví-
te, co je nejskvělejší? Že žijeme život. A to šíleně! On si málokdo
uvědomuje, že žije. A přitom máme to privilegium, tu možnost
se s někým bavit, jíst jídlo, dívat se na fotky, koukat na psa, kr-
mit ho… To všechno je úplně skvělý. Já přijdu za dvě hodiny,
jdu pro pivo. Čau.
F: Ondro! Už je v tahu…
Tak si budeme povídat bez něj. Jak ses dostal do té Ame-
riky?
F: Prodali jsme bejka. Za něj jsem tam odletěl. Byl jsem pak
i v Indii. Užil jsem si ty možnosti, když tu konečně byly.
Nové možnosti po sametové revoluci?

F: No jasně. Vletěli jsme do toho hned, jak se k nám dostala zprá-
va o Národní třídě. Osmnáctého listopadu 1989 jsme v Prachati-
cích po kandelábrech vylepili letáčky vytištěné na cyklostylu. Ať
všichni přijdou v pět hodin na náměstí, budeme demonstrovat!
Mluvit tam měl Míra Crha, kluk, co se nedávno přejmenoval,
teď si říká Bohumil Harmonický…
To si děláš legraci!
F: Opravdu, má nový jméno, tenkrát to ale ještě byl Crha. Li-
di se sešli, koukali, co se bude dít – a Míra nikde. Kolem kašny
152 pusto prázdno. Já nikdy nebyl velkej řečník, vždycky jsem měl
před lidma ostych. Už bylo pět, všichni v podloubí, koukali ob-
chodům do vitrín, ke kašně doprostřed se nikomu nechtělo. Z di-
sentu jsem tam byl jedinej. Tak mně nezbylo, než si na tu kašnu
stoupnout a zakřičet na celý náměstí: Pojďte sem, nebojte se!
Strach je přirozenej, ale nesmíme mu podlehnout, vykládal jsem.
Vytáhl jsi lidi ke kašně?

F: První, kdo přišel, byla prachatická galerka. Ti se báli nejmíň.
Jak už tam bylo pět lidí, přišlo jich deset a najednou tam byli
všichni. Ale jak se tam shromáždili, dostavili se policajti a za-
čali mě honit. Z kašny jsem křičel: Vidíte to bezpráví? a zdrhal
jsem před nima.
Nevrátili se lidi do podloubí?

F: Už tam zůstali. A zastali se mě, začali s policajtama komuni-
kovat. Tohle bylo moje první veřejné vystoupení, velmi krátké.
Brzo se dostavil kamarád Oliver, on je rodilej mluvčí, a vzal si
slovo. Ulevilo se mi. Měl jsem to za sebou.
To byly Prachatice. Ve Volarech jste revoluci nedělali?
F: Začínali jsme s Prachaticema. Založili jsme tam Občanské fó-
rum, jezdili po okolí, do Volar pochopitelně taky. Tamní OF jsme
udělali snad až za čtrnáct dní. Měli jsme hodně práce i jinde a by-
lo nás jen pár. Ve Volarech to vždycky bylo drsnější, pohraničí,
samej bolševik… Největší volarskej podnik byla pila, ve vedení
samí komunisti. Nechtěli jsme do toho zasahovat zvenku, první
aktivita, aspoň drobná, musela přijít zevnitř. Konečně se zved-
la nějaká ženská a začala říkat nahlas, co si všichni mysleli. Za-
městnanci jí tleskali, paráda, skvělý! Ale netrvalo to čtrnáct dní
a bolševici se lidem pomstili, udělali to tak, jak si mohli dovolit,
podle zákona. Začali bazírovat na bezpečnosti práce, všichni mu-
seli najednou nosit helmy a další zbytečnosti, které pracovníky
otravovaly. A víš, co se stalo? Lidi se obrátili proti té ženské: To
jsi nemohla držet hubu?! Přišla za náma se slzami v očích, že se
bude muset z Volar stěhovat, že ji na pile uštípou.
153
Jak dlouho vydrželo revoluční nadšení tobě?
F: Začal jsem si říkat: To mám házet perly sviním? – a trošku
jsem se bloknul. Byl jsem na okrese v nejvyšším Občanském fó-
ru, vždyť jsme ho zakládali, a najednou tam začali chodit různí
„chytří“, svazáčci, co už převlíkli kabáty. Po epizodě s tou paní
z pily jsem chytil vyslovenou nechuť k politikaření. Co já mám
poslouchat nějaký prospěcháře?
Tys vlastně kromě vojny prožil na Stögrovce celý život.

F: To ne. Po vojně jsem cítil, že tady už být nemůžu. Rychle
do Prahy, pryč z maloměsta, stejně jako Janis Joplin, pryč ze
Středozápadu, na západ, do Friska, anebo na východ do New
Yorku! No jo, ale já tu byl uvázanej, vyučil jsem se pro fabri-
ku, a to pak pro ni musíš tři roky dělat. Naštěstí jsem si na-
šel fintu, běhal jsem po Praze a našel fabriku, která mě byla
ochotná překoupit.
Tos byl jako fotbalista, ti se taky takhle prodávají.
154
155
F: Mě koupili z panelárny na kraji Prahy. Panely, makačka, ští-
pačky, každý den. Mezitím jsem běhal po knajpách. Práce hroz-
ná, ale mně to nevadilo, protože když skončila, mohl jsem žít,
jít ke Štice mezi máničky. Takhle jsem to vydržel čtyři roky do
osmdesátého sedmého. Pak jsem se vrátil domů na Stögrovku.
Proč?
F: Byl jsem zamilovanej. A nějak jsme se s tou krasavicí nepo-
hodli a já šel z trucu do Vimperka, že tam budu jezdit jako šofér.
Přišel jsem tam, ale auto neměli zrovna po ruce, ať čtrnáct dní
počkám u sámovačky. A na ní jsem si ufikl ruku. Láska v prdeli,
ruka v prdeli, zásnubní prstýnek taky v prdeli, ten byl na tý ruce…
Tos měl plnou hlavu té holky, když se ti to stalo?

F: No jo… A víš, co jsem jí po úraze řekl? Nepřiznal jsem, že
nemám ruku, řekl jsem jí adié, už tě nemám rád – i když to ne-
156 byla pravda.
Chce se ti mluvit o tom úraze?

F: Víš, co je sámovačka, taková pila. Řekli mi: Hlavně do toho
nešahej, kdyby byl nějakej problém, pilu hned zastav. Byla pra-
covní sobota. V pátek jsme se s vimperskýma básníkama ožrali,
nějak mi nedošlo, že se druhej den jde zase makat. Spím, spím,
a najednou, ty vole, já musím do práce, mám zpoždění. Byl jsem
tam novej, mánička, nechtěl jsem mít průser, tak jsem se fof-
rem do práce dostavil. Už tam na mě čekala celá hromada dře-
va. Rychle jsem to do sámovačky lifroval, fofr, nestíhám, a na-
jednou koukám, pod násypkou zaseklej maličkej klacík. Když to
zvednu a vyndám ho za provozu, nemusím vypínat celou fabri-
ku – protože jak vypnu pilu, všechno se zastaví. Šáhnu pro ten
klacek, že ho vytáhnu, a on asi prasknul. Udělalo to cink, tako-
vej zvláštní zvuk! Aha, to ten klacek vlítnul dovnitř, řekl jsem si
– a vtom koukám, visej ze mě šlachy, pravá ruka šikmo ufiklá.
A nic, ty vole. Došlo mi, že kdybych padnul, vykrvácím, nikdo
u toho nebyl. Musel jsem přejít nějakejch padesát metrů, kde
jsou lidi. Když mě uvidí, postarají se o mě, pak už můžu pad-
nout. Tý myšlenky jsem se chytil. Pud sebezáchovy.
V tu chvíli to nebolelo?

F: Vůbec. Až po minutě to začlo bolet. Jak mi to vzalo ruku na-
šikmo, šlachy ze mě visely, několik metrů dlouhý, úplnej prapor
ze mě vlál. Hustý. Musím rychle mezi lidi. Držel jsem si ránu
druhou rukou, abych zastavil krvácení, a šel jsem, šel. Konečně
člověk, nějaká ženská, to už můžu odpadnout, říkám si, ale jak
mě uviděla, odpadla ona. Tak jdu dál. Další ženská, zase to s ní
seklo. Už jsem na to začal bejt zvyklej. Došel jsem až do kance-
láře, konečně chlap. Už na mě fakt šly mdloby, už jsem se hrou-
til – a ten chlap mi povídá: Zavolám záchranku, nevíš, jaký mají
číslo? Ty vole, já se snad o sebe musím postarat sám?! Hoďte na
mě nějakou vodu, říkám. Ten chlap natočil do kýble vodu a polil
mě tím. To byl proud! Osvěžující studená voda. To mě tak pro-
budilo, že jsem neodpadl až do nemocnice. Přijela sanitka, tady 157
si lehněte, a já: Nasrat! Byl jsem děsně vytočenej, nadával jsem
sprostě, hnusnej jsem byl. Čuráci, bolševikové, jděte do hajzlu
s pracovní sobotou. Z trucu jsem odmítal lehnout si, i v sanitce
jsem seděl. I na doktory jsem byl sprostej. Poslední, co si pa-
matuju, jak jsem byl na operačním sále. Počítejte, jedna, dvě,
tři, my vám dáme kyslík. Já se vám vyseru na počítání, já vám
zazpívám písničku. A spustil jsem: Krabičku cigaret, a do kafe
rum, rum, rum – a konec, usnul jsem. Když jsem se probudil,
najednou mi to došlo. Ty vole, já nemám ruku! A nemám ani
prstýnek, co na tý ruce byl. Trauma, bolestivé, psychické, pro-
tože my jsme se s tou kráskou fakt milovali, dělal jsem si plány,
že se ožením. A teď konec. Jak jsem se zmátořil, napsal jsem jí
dopis, kostrbatej, lživej, že ji už nemám rád…
Levou rukou.
F: Jo. Dal jsem si s tím práci. Už tě nemiluju, jdi do prdele. Ne-
byla to pravda. Já ji měl rád, ale představa, že se bude starat
o kripla? To ani náhodou.
Dozvěděla se někdy pravdu?
F: Po letech jsme se potkali, ona vůbec nevěděla, že jsem si
tehdy urval ruku. Už měla děti. Podívala se na mě, uronila slzu
a odešla. Dodneška jsem rád, že jsem to tak udělal, i když mi to
někteří vyčítají. Byla to šílená situace a já nechtěl holce ublížit.
Byla to tvoje poslední láska?

F: Staly se další lásky a zase to nevyšlo, protože jsem se bál, že
bych jim ublížil… Chápeš? Jak nemáš ruku, nejseš dostatečně
sebejistej, aby ses o holku, eventuelně o děti postaral. To mě
vždycky zabrzdilo. A byly holky, který mně padaly do náruče,
nemysli si. Ale jak šlo do vážnýho, pryč.
Chápu.
F: Fofrem jsem z toho vycouval. Jenom flirt, jenom flirt. Já fakt
nemám na to, postarat se o rodinu. Vem si nároky těch dětí!
158 A zamilovanost skončí. To nemusíš mít jednu ruku, abys to vi-
děl kolem sebe. Tak jsem couval, couval, couval.
Nezkoušeli ti ruku zachránit, nějak přišít? To nešlo?

F: Bylo to rozsekaný podélně. To nebylo čistě uříznutý, tohle byl
masakr. Vimperskej chirurg Kvasnička mě měl čtyři hodiny na
sále a zachránil mi život. Aspoň život, ruku zachránit nešlo. Za-
chránili mi tenhle pahýl. Ten mi hodně pomohl. Dneska dělám
i zedničinu. Nemám dvě ruce, ale jednu ruku a půl. To je úplně
jiná situace. Jednou rukou nechytnu hrábě, takhle vezmu i hob-
lík a jedu. Kvasnička mi zachránil život a taky zednickou profesi.
Svou holku jsi od sebe odehnal, ale co ty? Jak ses s tím
vyrovnal? Vyrovnal ses s tím vůbec?
F: Tehdy jsme se s tou holkou zrovna hádali, tak to nebylo slo-
žitý, stačilo jenom přikrmit. V nemocnici na mě přišla duali-
ta světa. Na jedný straně fyzická bolest, totální fyzická bolest,
která se dá umírnit opiem, eventuelně heroinem. A pak bolest
psychická, taky totální. Když už jsem si myslel, že se zblázním
fyzickou bolestí, tak mi vstříkli morfium, přišla ulevující po-
hoda, přestávalo to bolet – a vtom nastoupila bolest psychic-
ká. Co já teď budu dělat? Zedník bez ruky, kluk bez holky. Už
jsem si myslel, že se zblázním z psychické bolesti, z marnosti,
ze zoufalství, už to bylo k nesnesení – a najednou cvak, přišla
zase bolest fyzická. Ta ti dá zapomenout na psychickou bolest.
Jako kyvadlovky. Fyzická bolest střídá psychickou, a zase se
vrací a zase přichází…
To zní hrozně!
F: Ale mě to zachránilo. Byl jsem rád, že mám dvě bolesti. Pro-
tože kdyby byla jedna, tak bych skutečně zešílel. Takhle jsem se
mohl přeorientovat na něco jiného!
Ale zase na bolest.

F: Ale na jinou, na jinej vjem. Takhle jsem se trápil prvních čtr-
náct dní, bulel jsem, byl v prdeli. A potom mi trvalo půl roku, než 159
jsem si zvykl na to, že nemám ruku. Ostych, že na mě lidi divně
koukaj, trval asi rok. Dneska jsem v situaci, že kdyby za mnou
přišli a řekli: Franti, chceš ruku? Hned ti ji našroubujeme, má-
me na to mašinky, já řeknu: Ani náhodou, jděte s tím do prdele.
Fakt?
F: To je, jako kdybys mi nabídl, abych měl zase vlasy. Nechci.
Prostě jsem takovej, nemám a jsem za to rád.
Fakt?
F: No… Možná to trošku přeháním, ale zrovna teď to takhle vi-
dím. A víš proč? Protože mě to předurčilo, determinovalo. Díky
tomu, že jsem si ufikl ruku, jsem začal číst Patočku. Do hloub-
ky jsem projel fenomenalismus, začal jsem poslouchat skuteč-
nou hudbu. Táhnu to přes umění. Bolest světa a bolest indivi-
dua mě posunula ke všemu krásnému, k tomu metafyzickému,
k Ježíši, jestli chceš.
Chceš říct, že se to z bolesti přerodilo do štěstí?
F: Z bolesti do bolesti, jestli dovolíš. Useknutí ruky je privile
gium. Co bych byl s rukou? Patrně bych měl rodinu a děti. Pa-
trně i Ondra by měl rodinu a děti, kdyby se mi to nestalo.
Ondra?
F: Jsme dvojčata, naše životy se podmiňují. Možná bych byl spo-
kojenej tatík, kterej by tady měl anglickej trávníček.
Tomu nevěřím.
F: Dobře, anglickej trávník bych neměl. Ale vím, že mě to před-
určilo. Úplně mě to probudilo dovnitř. Čtu Drtikola, Eduarda
Tomáše… Ale nemáme s bráchou rodiny, nemáme děti, vymře-
me po meči. A já pořád ještě nechci vymřít po meči…
Žiješ samotářsky.
160 F: Dokážeš pojmout samotu bezrukého? Byl jsem ještě po úrazu
ve špitále, když za mnou přišel kněz Václav z Vimperka. Přine-
sl mně knížku, Racka od Bacha. Já to četl a byl z toho totálně
hotovej. Dodneška si z toho skovávám výpisky. Nejdůležitější
sdělení je: Můžeš letět i bez jednoho křídla. Díky Rackovi jsem
se včas zbavil sebelítosti. Ty vole, na co si to hraješ? Jeď dál!
A zase jsem byl drsňák.
Jsi pořád ten rváč, ne?

F: Tak nějak. Anebo jím toužím bejt. Někdy i slzu uroním, ale
to mě nesmí nikdo vidět. To si zalezu do křoví a bavím se tím,
že mně tečou slzy. Ale pozor, nefňukám, jenom mi tečou slzy.
Slzy dojetí, protože život je krásnej. Znáš ten pocit, kdy ti tečou
slzy, máš kamennou tvář a užíváš si privilegia bytí. Jsou to sl-
zy smíchu? Anebo slzy pláče? Smutku? Nevíš, nejsi si jistý. Ty
slzy padají a tobě je hezky, lehce smutno, lehce veselo. Protože
slzy, když tečou, to je nejlepší věc. Doporučoval bych každýmu,
ať brečí. Efekt slz je očišťující, to mám vyzkoušený.
Když jsem se jednou vrátil na opušťák z vojny, vožrali jsme
se s tátou slivovicí, co přišla z Rumunska. Já se těšil, že pak pů-
jdu za holkama, zapařit na zábavu. A jak jsme pili a kecali, furt
jsme byli střízliví. Dobrá kořalka má tu vlastnost, že jsi vlastně
střízlivej, a když se pak chceš zvednout, nejde to. Právě to se mi
stalo. Přišli kamarádi a: Franto, jdeme za holkama. Jo, jasně,
jdu s váma, říkám, ale nemohl jsem se pohnout. Mentálně jsem
byl střízlivej, fyzicky totálně na šrot. Nikam jsem nemohl a při-
šlo mi to líto, že tam na mě čeká moje kráska, až jsem se roz-
brečel. Přidaly se emoce z vojny a já brečel, intenzivně a dlou-
ho. Táta nebyl takovej, že by nás hladil. Choval se drsně. Teď
mě vzal pod paží a řekl: Iba sa vyplač. Nehanbi sa, Franci, len
si zaplač. Ty vole, já půl hodiny bulel, úplně mokrej slzama. To
byl pocit! A táta brečel nejspíš se mnou. Když jsem se vybrečel,
zvedl jsem se a byl jsem střízlivej. Sebral jsem se a šel za holka-
ma. To byla mystika.
Pořád se ti daří vyplavit frustraci slzami? 161

F: Zabrečím si málokdy. To byla výjimečná situace, tenkrát jsem
brečel nejdýl v životě. Pláč tě duševně probere. Dneska jsou kur-
zy, kde tě učí úplně násilně se smát. Přijdeš naštvanej a oni tě
rozřehtaj. Co takhle zkoušet lidi rozbrečet? Třeba by to pro ně
bylo očišťující.
Šel ses někdy podívat na místo svého úrazu?

F: Ne. Občas jedu kolem, vidím ohromnou hromadu pilin a ří-
kám si: Někde tam je můj prstýnek. Ale já zas takovej nostal-
gik nejsem, nevracím se. Jediný, co bylo, tak jsem zašel za lid-
ma, který museli moje šlachy trhat z pily. Omluvil jsem se jim.
Za to, žes jim ušpinil krví pilu?

F: Že to museli prožít, bylo to pro ně taky trauma. Později jsem
začal znovu řezat dřevo. Když dělám na cirkulárce a něco se tam
šprajcne, ozve se jinej zvuk než ten běžnej, nějaká disharmo-
nie, podvědomě to se mnou škubne. Nemůžu si pomoct, zatr-
ne mi, přejde mi mráz po zádech. Je to neovladatelné. Hned si
uvědomím, nic se mi neděje, a dělám dál. Mám z pily respekt,
ale ne, že bych se jí bál.
Stačí tedy i nějaký suk ve dřevě…

F: A hned se leknu, strašně intenzivně. Prostoupí mnou chvilko-
vé nic, prostor mezi uříznutím ruky a Bohem. Po úraze mi říkali,
že jsem musel mít břit pily maximálně dva centimetry od hlavy.
Byl jsem hodně blízko smrti.
Nejblíž v životě.
F: I v Indii, kam jsem se později dostal, jsem byl blízko smrti.
Představ si to: hraješ si na horolezce, lezeš po skalách a na-
jednou se to celé začne ve stěně sesouvat. Dole pod tebou je
padesátimetrovej kaňon. Prstíkama se držíš žuly, seš polože-
nej na stěně, držíš se jí hubou, jazykem, vším, sune se to s te-
bou, ty to silou vůle zpomaluješ, zpomaluješ – až se to zastaví.
162 A teď pomaličku, nesmíš ani zhluboka dejchat, protože jak se
pohneš, může se to zase začít sunout. Klid, klid, úplně klidně.
Ruku sem, chytit se jedním prstem, zadrápnout druhým. Při-
lepit se na skálu druhou rukou, i když tam nemám prsty. Me-
tr přede mnou byl kořen, když se ho chytnu, budu v pohodě.
A ten metr, přísahám Bohu, jsem dělal půl hodiny. Co půl ho-
diny? Jako věčnost mi to připadalo.
Musel ses strašně bát! Na pile se to stalo v okamžiku,

tady to trvalo.
F: Strach jako kráva – a přitom jsem se musel chovat klidně.
Konečně jsem ten kořen držel. Už jsem si nehrál na Messnera…
Stačí bejt na Šumavě, na vrcholcích v bouřce, kolem lítaj bles-
ky a já si říkám: Kurva, už by to stálo za to! Kdyby to teď mělo
všechno skončit, už jsem si svoje užil. Hendrix zemřel, Joplin-
ka zemřela, všichni zemřeli zamlada. Já jako básník se vlastně
hanbím za to, že jsem tady ještě v pětapadesáti. Dyť je to ostu-
da. Básník má žít naplno a umírat ve dvaceti!
163
Máš pocit, že nežiješ naplno?
F: Nejsem se sebou úplně spokojenej. Není to tak, že bych po-
třeboval adrenalin a chtěl umírat za každou cenu. V tom, že ne-
žiju naplno, je určitá lenost. Mimochodem, teď píšeš o samotě,
příští knížku napiš o lenosti. To je taky téma!
Ty bys byl dobrej respondent?

F: No jasně. Jsem línej jako hrom. Básničky bych psal, tisíce
notýsků, myšlenek, co mě napadají, ale nechce se mi. Možná to
není jen lenost, prostě nechci.
Nechuť k ambicím.
F: Někdy po mně chtějí, abych přednesl pár svých básniček. Při-
jdu před publikum, pravda, bývám poněkud intoxikován, a mám
totální okno. Souvisí to s trémou, kterou jsem vždycky míval.
Dvě stě lidí čeká na básničku, já je znám všechny nazpaměť, lidi
164 koukají na mě, já koukám na ně, a nemůžu si vzpomenout. Ta-
kové trapasy se mi staly několikrát. Jsem natolik frajer, že vím,
že nepřítel je vždycky v nás. Nikdy neříkej, že nějací oni za něco
můžou, že svět je špatnej. To by byla zásadní chyba. Já sám jsem
sobě nepřítelem, stejně jako jsem sám sobě bohem.
To tě naučila ta ruka?
F: Spíš knížky. Ale možná je to spojené.
Ty by ses mohl celkem snadno vymlouvat na okolnosti.

F: To bych byl blbej. Za všechno si můžeme sami.
Chodíš do lesů? Nemyslím na houby nebo na klestí, ale

kvůli nějakému mystickému prožitku. Dokážeš k tomu
Šumavu využít?
F: Stává se mi výjimečně, že jdu za mystickým prožitkem do le-
sa. To vyjdu támhle nahoru na kopec, je tam dobrá konstelace,
zapálím si jointa nebo vezmu houbičky a jedu si svoji mystiku
z lesů. Ale fakt zřídka. Tyhle věci se ani nesmí stávat často. Co
je časté, je profánní. Houbičky si vezmu tak čtyřikrát do roka.
Na Vánoce, to vždycky, u sbírání na podzim, to jdu bos po lou-
ce, někdy na jaře a potom v létě. Kdysi jsem bral heroické dáv-
ky, dneska mi stačí dvacet houbiček a jsem tam – plachý jedi-
nec ve vesmíru.
Dokážeš se dostat do takového stavu bez lysohlávek,

bez trávy?
F: Párkrát se mi to přihodilo, o tom jsem ti už říkal. A dovedu
to ve snech, to se mi často stává. Poslední dobou i málo kouřím,
asi jsem se prokouřil do nějaké nuly. Zamlada jsme se chechtali
každý píčovině, když jsme si zahulili trávu; to už je pryč.
Ty jsi možná takovej poslední hippík.

F: Hippie se mi líbí, ale já to nejsem. Hippies byli totálně naivní,
všechno byl úlet. Dneska nemůžeš bejt hippie, musíš bejt i yup
pie, potřebuješ to kombinovat. 165
Zas ta tvoje dualita.

F: Jsem mistr mezi tím a oním. Chci černou a bílou, prostor
mezi pravdou a lží. Protože už vím, že nikdy nemám pravdu.
Vždycky, když přijdeš na to, že máš pravdu, seš v prdeli. Jedi-
né, co nás nese k pravdě, je pocit hrdosti. To mrazení v zádech.
Já ti něco řeknu. Jednou jsem hledal támhle pod kopcem hou-
by. Už jsem myslel, že žádnýho hřiba nenajdu, a najednou kou-
kám, pod jedním krásným stromem, že bys mu mohl tu krásu
závidět, nádhernej hřib. A druhej, takovíhle mackové. A támhle
další! Celá zahrádka hřibů! Jak jsem byl šťastnej. Říkám si: Jdu
na ně. A vtom jsem se zastavil: Ne, ne, Franto, to si musíš užít.
Tak jsem si sedl do povzdálí a prohlížel si ty hříbky. Užíval jsem
si tu krásu, než ji utrhnu. A když jsem se nabažil své radosti,
přišel jsem k nim a koukám: Ty vole, to není hříbek, to je satan!
Samej satan. Z čeho ses to radoval, ty bláho? smál jsem se sám
sobě. A najednou cvak: Co blbneš, ta radost, to štěstí, které jsi
před chvilkou zažíval, bylo skutečné, opravdové. A vysral jsem
se na satany, sednul si zpátky na to místo a přemýšlel o tom, co
je štěstí. A ta radost se mi vrátila. A už vím, že iluze o radosti
může být stejná jako radost samotná. Tak je to v náboženství,
ono nemusí být úplně pravdivé, ale ten prožitek je pravdivej
vždycky. Jestli je to křesťanství, buddhismus, šivaismus, coko-
liv, to je nepodstatné. Podstatný je efekt. Mrazení v zádech. Ti
satani mi dali školu.
Dokážeš si tohle vědomí udržet?

F: Máš to v paměti, a když potřebuješ, vzpomeneš si. Ale udr-
žet si to trvale nedovedu. Ale když to jednou zažiješ, už to máš.
Vezmeš si LSD, houbičky, cokoliv, a otevřou se před tebou dve-
ře. Jak začne účinek drogy vyprchávat, dveře se začnou zavírat
a ty jsi pln skepse a nejistot. Ale pozor! Ty dveře se už nikdy ne-
zavřou úplně, vždycky ti zůstane nějaká škvíra. Tam je ten svět.
A když se sebou pracuješ, ta škvíra se bude lehce roztahovat.
166 Ona se nesmí roztáhnout moc, aby ses nezbláznil. Já si takovou
dírku do neznáma našel.
Jsi šťastnej?
F: Nejsem. Nejsem šťastnej. Chvilkama jo, chvilkama ne. Naho-
ru, dolů. Ale obecně musím říci, poslední dobou nejsem šťastnej.
Není to tak, jak by mělo bejt. Spíš mám pocit, že by to mělo bejt
jinak. Spekuluju o věcech. Že se seberu, vykašlu se na barák, na
všechno. Mám tendence se sebrat a jet zase do Indie. Už se ne-
vracet. Co tady vlastně dělám? Snažím se udržet barák. Sušíme
sena, máme krávu, bejka, Ondrovi pomáhám. A proč? Protože
máme dědictví na baráku? K čemu to všechno? Já potřebuju
žít, je mně padesát pět let, jestli se nepletu. Už nebudu dlouho
na světě. Jde o to, žít intenzivně. Najednou si uvědomuju, že
jsem radosti v životě moc nezažil, byť ano, ale ne zas tolik. Se-
brat se a udělat to, co dělali staří mystikové. Někam si sednout
a jenom bejt. Užívat si slunce, lesů, broučků, větru, zapadání
slunce. Jestli už pro mě nenastal ten čas? Já furt něco řeším
za někoho, za sebe, za všechno. Chtěl bych dožít tak, abych ve
chvíli smrti mohl říct s totálním přesvědčením, že to kurva stá-
lo za to. Že nejsem nikomu dlužen, že to bylo hezké. Jak stárnu,
cítím odpovědnost. A nejsem si jist, jestli ta odpovědnost není
trošku navíc. Jestli se nemám jako ten puberťák šestnáctiletej
z hippies generace na všechno vysrat. Ale nemůžu, protože ne-
ní posekaná louka, musím natřít barák, je tady bordel… Starám
se o věci. K čemu? Z nostalgie po minulosti? Nebylo by lepší,
kdybych se na všechno vysral a byl ve vesmíru jen tak sám se
sebou? Jak to ale můžu udělat? To nejde. Protože Ondru si ne-
odmyslím, on by trpěl, že s ním nejsem. A stejně chci vylítnout
z hnízda. A nikdy to neudělám.
Zkoušel jsi to ale.

F: Zkoušel. Před mravním vědomím, před sebou neutečeš. Jak to
říkal Havel: zabydlení ne v mravnosti, ale v odpovědnosti. Mohlo
by to vypadat jako vězení, ale pozor, je to víc svoboda; měla by
být. Rád bych se dostal do situace, že dělám, co musím, proto- 167
že to jinak nejde a karmicky jsem za to rád. Tady mají výhodu
mudrci z Východu. Karma, finito a neptej se dál.
Po takové svobodě toužíš? Po svobodě odevzdání se?

F: Já s tím moc nesouhlasím. Máme svobodnou vůli a měli
bysme měnit věci, pokud je potřeba. Já chci bejt plně svobod-
nej a dobře vím, že svobodu brzdí strach. Umírat bez výčitek
svědomí a zbytečných věcí, to je zásadní. Ještě něco ti povím.
Vyprávěla mi to máma, a měla přitom slzy v očích. Bylo to to-
tálně prožitý. Macecha moji mámu, která u ní vyrůstala, straš-
ně nenáviděla, v dětství jí pořád ubližovala. Až táta ji z toho
pekla vysvobodil, když si ji vzal. Roky se pak neviděly, až se
ozvali příbuzní: macecha leží ve Znojmě v nemocnici, strašně
nemocná a pořád nemůže umřít. Furt jen opakuje: Tonička,
kde si, kde si, Tonička? Svědomí je velká věc. Ze začátku seš
geroj, máš peníze, máš všechno, ale jak tě Bůh trošku semele,
je ti to všechno k hovnu.
Jela tvoje máma za macechou?
F: Jela. Neměli jsme peníze, ale někde si půjčila a do Znojma
dojela. Poslední slova, která její macecha řekla, byla: Tonička
moja, Tonička, prepáč mi, prepáč mi za všetko, čo som ti uro-
bila! Máma se šíleně rozbrečela a objala ji: Prepáčím, prepáčím.
A macecha jí zemřela v náručí.
168
169
170
171
172
Vážení čtenáři,
právě jste dočetli předprodejní část e-knihy Raději zešílet v divočině, jejíž
plnou verzi Vám zpřístupníme 15.3.2018.
Děkujeme, že jste si e-knihu zakoupili na kosmas.cz

Raději zešílet
v divočině
Vydal PROSTOR, nakladatelství, s. r. o.,
Nad Spádem 649/10, 147 00 Praha 4,
v roce 2018 jako svou 471. publikaci.
Fotografie Jan Šibík a Daniela Matulová.
Foto na přední straně přebalu Daniela Matulová.
Autorem černobílých fotografií v kapitole
Někde v mlčení musí být ta odpověď je Roman Szpuk.
Odpovědná redaktorka Hana Davidová.
Jazyková korektura Hana Mertová.
Grafická úprava Aleš Lederer.
Sazba Adam Lederer (ProAL).
Elektronické formáty připravil KOSMAS, www.kosmas.cz.
376
V knize použito celkem 90 fotografií.
Vydání první. Stran 376.
eprostor.com
prostor@eprostor.com
facebook.com/nakladatelstvi.prostor

Radeji Zesilet V Divocine PDF

Uploaded by

Document Information

Original Title

Copyright

Available Formats

Share this document

Share or Embed Document

Sharing Options

Did you find this document useful?

Is this content inappropriate?

Copyright:

Available Formats

Radeji Zesilet V Divocine PDF

Uploaded by

Copyright:

Available Formats

Prodáno 14.03.2018 na www.Kosmas.cz zákazníkovi kaligraf@centrum.

cz, číslo objednávky 9361493, UID: ca362e2e-0525-46f2-898f-1bd054bfa3e3

Prodáno 14.03.2018 na www.Kosmas.cz zákazníkovi kaligraf@centrum.cz

Prodáno 14.03.2018 na www.Kosmas.cz zákazníkovi kaligraf@centrum.cz

Ze světa lesních chýší a maringotek

Poustevník, člověk žijící dlouhodobě mimo společnost, progra-

Churáňov. Luxusní horské chaty, návštěvnický komfort, zástupy

Zapisuješ si věci z každého dne?

V knize A zavaž si tkaničky zaznamenáváš mimo jiné

Nepřipadáš si jako ten reynkovský blázen ve své vsi?

Pozoruješ město podobně jako na Churáňově počasí.

Vědí tví známí, že píšeš?

Ztratil jsi po vydání knihy nějaké přátele?

Je pro tebe psaní takový partner ve smutku?

Je rozdíl mezi smutkem prožívaným ve městě a v pří-

I ticho je pro tebe modlitbou?

Zvuky, které vydávají zvířata, tě neruší?

Proč ptáci zpívají?

Je to tedy mocenská záležitost – a přitom se nám líbí.

Necítíš i tak někdy v přírodě, třeba za bouřky nebo hus-

Tahle obava je nějaký civilizační batoh, který si neseme?

Dá se z civilizace opravdu utéct?

Pro tebe byl Churáňov útěkem?

Takže ses spíš bál.

Jako kluka tě vábilo počasí. Hrál sis třeba na počasí?

Byl jsi k tomu někým směrován?

Měl jsi zvíře?

Kde byl táta?

Jakou jsi měl v mládí představu o svém dospělém životě?

Jak se to naučit? Jak se vzdálit přáním, vzpomínkám,

Prožívá příroda podobné krize jako my lidé?

Když sis hrál na strom, dokázal jsi vniknout do jeho

Já se jako kluk zajímal o to, jestli stromy nemocné růz-

Taková ezoterika může být ostatně dost laciná.

34 Tvoje cesta je počasí?

Dá se to přiblížit člověku, který to neprožil?

V čem je lepší zešílet v lese než ve městě?

Díváš se na mrak a nevíš, že je to mrak.

Když jsi v lese a v přítomném okamžiku, zažíváš opak

Co udělá s člověkem ve zlých chvílích alkohol?

Kolikrát jsi byl na léčení?

Neláká tě flaška, když jsi na Churáňově nebo v lesích

Co obnáší tvoje práce na meteorologické stanici?

Kódované? Jsou tajné?

Jen každou hodinu pošleš zprávu.

Dokud jste automat neměli, předpokládám, že i v noci

Jak ses vůbec na Churáňov dostal?

Jsi odborník na počasí. Takové to běžné plkání o tom,

Poznáš, jaké bude počasí?

Poznáš na své kůži, jaká je venku teplota? 41

Proč si lidi o počasí tak často povídají?

Líbí se ti, když leje?

Když je tedy pro většinu lidí hnusně, vyrážíš do lesa.

Jsou meteorologové samotáři? Nebo držíte pohromadě?

Jak na Churáňově trávíš čas?

Mluvíme o tom, jak chránit přírodu. Co takhle chránit

Znáš to za těch osmnáct let na Churáňově úplně do

Když máš na Churáňově směnu, spíš v údolí Loseni-

V městském bytě, kde žije tvoje rodina, ale už nejsi. Od-

Je to osvobozující? Nebo naopak?

Potřebuješ volný prostor?

Je za tím obava z další ztráty? Nebojíš se podvědomě,

Protože tam ti to domov nepřipomíná.